Zlatá rybka

Manželka miluje návštěvy hřbitovů, já nikoliv. Velmi nerad přikývnu na časovou půlhodinku, kterou jsem ochoten čekat před hřbitovní bránou, než si důkladně prohlídne místa definitivního odpočinku človíčků, kteří žili před námi.

Jako čerství důchodci konáme víkendové výlety často a rádi.

Když cestou natrefíme na nějaký hřbitůvek, mám co dělat, aby mě žena nevtáhla dovnitř. Vždy to usmlouvám na jedno předhřbitovní cigárko, které mi zajistí příval optimismu při pohledu na tak smutnou zahradu.

Stalo se to tehdy na jednom z letních výletů. Jako vždy jsem se s Ljubou rafnul. Chtěl jsem si objednat nové rybářské náčiní, ale manželka byla jiného názoru. Nesnáší cokoliv spojené s rybami, které údajně smrdí a připadají jí studené a němé. Jaký paradox - hřbitovy jí naopak uklidňují.

Důležitě jsem si v ten jistý den zapálil cigaretku, zajásal nad sympatickou lavičkou před hřbitovní zdí a milerád  na ni umístil své turisticky znavené pozadí. 

"Pozdravuje tě Bohouš", vybafla na mě taková ušmudlaná bábrlinka. Přisedla si ke mně a vedle sebe umístila železné vozítko zvané kolečko, napěchované károvánými roztrhanými taškami s dosti smradlavým obsahem.

"Bohouš, Bohouš...", dělal jsem těžkopádného. Doopravdy jsem nikoho takového neznal.

"Přece Bohouš - můj syn, chodili jste spolu do školy", odpověděla pohotově.

"Už si vzpomínám, Bohouš, a jak se mu vede?", zeptal jsem se ze slušnosti.

"Dobře, uzdravil se, zlá nemoc je pryč, čekám tu na něho...", usmála se babuška a radostně zakývala krátkýma nožkama.

"To je dobře", pochválil jsem situaci, dokouřil cigaretu a vytáhnul z batohu svačinu. Babička nahlas zamlaskala.

"Co máš dobrého?", zeptala se a hladově zírala na chléb s paštikou.

"Vemte si, stejně mě bolí žaludek", zalhal jsem.

"Děkuji, nechám trochu Bohoušovi", hltavě se zakousla do chleba.

Kolem nás právě procházela přihrblá babička s holí.

"Ahoj Mařenko, pozdravuje tě Bohouš", zamávala na ni moje spolusedící a z pusy jí vylítly drobky požívaného pečiva. Jeden vyprsklý skokan mi přistál na obočí.

"Díky, Bertičko, však už se brzy s Bohoušem shledáme a netahej pořád ten těžký vozík", promluvila procházející stařenka.

"Je tam celé mé jmění, Bohouš by byl nerad, kdyby se něco ztratilo", výhružně zvedne prst stará šmudlinka.

"Nech toho, Berto, tam, kam se chystáme, přece nic nepotřebujeme", hořce se usmála přicházející babička a pokračovala branou do útrob hřbitova, kde se míjela s mojí Ljubou, která pohotově pozdravila obě bábrlinky a vydala povel k  odchodu.

"Víš, Ljubko, uvědomil jsem si, že vlastně to nové rybářské náčiní nepotřebuji", začal jsem konverzaci.

"Blažeji?!!!" podívala se na mě nevěřícně manželka.

"Pochopil jsem si, jak můžu být rád, že ten, na koho jsem teď čekal, přišel. ..", pohladil jsem láskyplně Ljubu po tváři.

"A víš ty co, holka moje zlatá, čert pal pruty, zajdem si do nějaké prima hospůdky na oběd, nějak mi cestou vyhládlo", dal jsem rezolutní rozkaz.

"To není špatný návrh, ale poslední dobou toho sníš, Blažeji, až až. Ta svačina byla dosti vydatná. Neměl by sis přece jenom zakoupit ty nové pruty, ušetřil bys na jídle, ryby máš tak rád.... ".

"Děvče moje milované, já nebažím po obyčejných rybách, když mám vedle sebe zlatou rybku", objal jsem a políbil Ljubu, svoji zlatou ženušku.