Uplakané rande

„Mohla jsem té hrozné tragédii zabránit!“, utírá si slzy látkovým kapesníkem uplakaná žena a dívá se na svého sympatického společníka sedícího u společného stolečku v útulné kavárně.

„Nemohla jste tušit, že kolegyně neumí plavat“, utěšuje ji elegán s lesklými hnědými vlasy a pomněnkovýma očima. Gentlemansky zvedne šálek kávy a napije se.

„Vyměnila bych všechno mládí v mém obličeji za život Holubice“, mluví tiše Vendelína.

„Promiňte, nechápu“, pokrčí rameny fešák.

„To je v pořádku, to nemůžete chápat“, smutně se na něho podívá Vendelína.

„Víte v posledních chvílích, kdy Holubice žila, jsme si obě uvědomily, že přes veškeré ty hádky, skalpování a slovní uštěpačné štengrování, se máme rády. Bohužel jsme na to přišly pozdě“, rozpláče se Vendelína.

„Je mi to líto, Vendelíno, potřebujete nyní oporu. Někoho, kdo vám pomůže se postupně vyrovnat s onou tragédií“, lehce se dotkne hřbetu její ruky doktor.

„Jste moc hodný, velmi si vážím, že jste si na mě udělal čas, mám vás tak ráda“, odvětí Vendelína a klopí studem oči.

„Já vás také“, odpoví fešný společník.

Vendelína zatajila, že si psychiatrovu vizitku, kterou přímo od něho dostala ve škole, když řešil kvartální alkoholismus kolegyně Pralinky, vystavila na nočním stolku u své postele. Položila jí do sametové krabičky na kašmírový polštářek. Doma má těchto krabiček několik. Jsou připravené na různorodé hmotné vzpomínky z jejího života .

Vendelína totiž od prvního setkání myslela na doktora každičký den. Šíleně se zamilovala.

Kdyby ovšem její zamilovanost byla zmařena, tak by sametovou krabičku i s vizitkou přemístila na provizorní katafalk, umístěný v předsíni a poté zahrabala u hrobů rodičů na místním hřbitově.

„Přijměte, prosím, Vendelíno, pozvání ke mně. Můžete přijít zítra, řekněme, v osm večer?“

„V osm večer, mohu a moc ráda, můžeme si tykat?“, zvedne obočí Vendelína.

„Lumír, jsem pro – ale necháme to raději na zítřek, přece jenom budeme mít romantičtější zázemí. Koukněte, tady sídlím, trefíte tam, Vendelíno“, ukazuje na mobilní mapě polohu svého domu.

„Jasně, přišla bych za tebou až na konec světa, mohl bys mne obejmout“, poprosí.

„Rád,“, souhlasí elegán a obejme Vendelínu. Ta se najednou celá, celičká ponoří do hřejivého mužského tepla.

(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)