Náročná noc

Vendelína pod přílivem rozporuplných emocionálních vln zapomněla na svůj každodenní rituál – přesně v osm večer se postavit před zrcadlo…

Usnula tvrdě.

Ráno překvapením na sebe zírá do zrcadla – po vráskách ani památka. Tělo jako z kamene. Pryč je celulitida, tukové polštáře, faldy…

Běží se podívat na sms zprávu. Čte pozorně: podmínka proměny – partnerský vztah.

„Hurá, mám vztah, mám partnera, kterého by mi každá záviděla, hlavně Holubice“, sklopí smutkem hlavu, když si vzpomene na mrtvou kolegyni.

„Nesmím si to pokazit, nesmím!“, promlouvá sama k sobě Vendelína a otevírá skříň se spodním prádlem. Zjišťuje, že bude muset před druhým, nočním randem, nakoupit vše – od spodního prádla až po voňavkovou pomyslnou třešničku, kterou rozpráší na svém tělovém zákusku. Ano, teď již zákusku - žádném dortu, rakvičce, trdelníku či jiné přeslazené bizarnosti, pouze zákusku, neboť by se do ní od nynějška s velkou chutí zakousnul nejeden dychtivý nápadník.

Vyráží tedy na nákupy, má na to skoro celý den.

***

„Povedlo se, jsem kus, jsem přesně jako ty“, culí se po nakupovacím maratónu Vendelína na fotku ženy v plavkách, kterou našla na hřbitově. Už jí ani nepřijde zvláštní, že neznámá má stejné křestní jméno jako ona sama.

Oblečené má již dva provokativní erotické spodní díly. Na ně přihodila šaty s výstřihem do V bez rukávů a s délkou nad kolena. Šaty jsou zářivě červené a přitahují pozornost. Lakované černé střevíčky už jen tuhle nádheru završují.

***

Přesně v osm zvoní na zvonek secesní vily s krásnou zahradou v anglickém stylu.

Otevřít přichází sympatická žena, přibližně stejně stará jako ona.

„Jsem sestra pana doktora“, představí se a pokyne Vendelíně, aby šla za ní.

Vendelína je trochu zklamaná, myslela si, že jí Lumír přijde naproti. To, že s ním žije sestra, se nepochlubil.

„Počkejte, prosím, v hale, půjdu vás ohlásit“, usměje se Lumírova sestra a jde po točitém schodišti směrem k doktorovu pokojíku.

„Pane doktore, mohu zavolat dalšího?“, zeptá se sestra.

„Buďte tak hodná, ale ještě v rychlosti mi přibližte problémy pacientky, mám jich tolik, že si je kolikrát nevybavuji“, prosebně se podívá Lumír na sestru.

„Vendelína V., bývalá učitelka, u níž propukla těžká forma schizofrenie. Hovoří se svojí vlastní fotkou, na které jí bylo dvacet let a kterou stále nosí při sobě. Má totiž utkvělou představu, že každým dnem mládne. Stav se bohužel zhoršuje, dokonce si již sama se sebou telefonuje a posílá sms zprávy. A mimochodem je do vás beznadějně zamilovaná, i když sám víte, že takových pacientek při svém image a vystupování máte hodně.“

„Ano, vzpomínám si, je to ta nešťastnice, jež se zhroutila po té nedávné tragické události. Chudák paní ředitelka Vzájemná z nedalekého školního zařízení. Její uklízecí terapeutická skupina má problémů až, až – alkoholismus, sexuální obtěžování a teď ta sebevražda utonutím. Není to ta silnější pacientka s prořídlými vlasy, zanedbaným chrupem a knírkem pod nosem?“

„Ano, přesně ta“, kývne sestra.

„Tak mi ji teda zavolejte, ach jo, to bude zase náročná noc, sezení nejméně dvouhodinové“, protře si unavené pomněnkové oči psychiatr.

Poté si lehce políbí pravý ukazováček a dotkne se vystavené fotky ve zlatém rámečku na pracovním stole.

„Promiň, miláčku, dnes večer přijdu zase pozdě“, omluvně se usměje na nádhernou ženu s dokonalou postavou ve dvojdílných plavkách…

***

Nyní jsou již všechny postavy reálné, naopak pokračování už reálné není.

Děkuji uctivě všem čtenářům za věrné a trpělivé čtení celého příběhu.

A Tobě, milá Vendelíno, sbohem....