Róza byla při nastupování do tramvaje odmrštěna partou alkoholově nadopovaných výrostků, jenž na poslední chvíli dopajdávali směrem k posledním tramvajovým dveřím, které jim jen tak tak nepřiskříply drzé frňáky.
Největší a nejmohutnější z party, pihatý zrzek, za zády Rózy zařval: „Bavící lidé chtějí nastupovat! Babko, neotravuj tady vzduch. Seď raději doma u televize, tam je tvoje parketa“, zazubil se a loktem prudce odstrčil Rózu. Ta měla co dělat, aby to v tramvaji ustála.
Naštvaně se zmohla jen na krátkou odpověď: „A ty zase, synáčku, si hlídej akné, mastná střelba ti nekontrolovatelně lítá ze všech pórů“.
„Snad jste, babuško, nemyslela tuhle střelbu“, ukazuje prstem druhý z asi pětičlenné party, dlouhovlasý rozčepýřenec, na svůj rozkrok a chechtá se na plné pecky.
„Nemyslela! A na rozdíl od vás, hulváti, já myslím mozkem“, loučí se Róza při svém vysvobozujícím výstupu na další stanici.
****
„Pane řediteli, je tam zas, sedí tam na rozkládací židličce“, podává raport sekretářka Tonička hned po ránu.
„Ach jo, nestačí, že jsou maturity a k tomu ještě tyhle nabídky. Tak jí přiveďte“, unaveně odpoví ředitel gymnázia a natočí si do sklenice vodu z kohoutku.
„Dobrý den, posaďte se“, vybídne starou paní ředitel.
„Dobré ráno“, odpoví Róza a posadí se.
„Tak to bychom měli. Teď ten příběh! Ale buďte stručná, jsou maturity, mám toho až až. Takže koncentrák, gulag nebo komunistický lágr?“, protře si unavené oči a podívá se nedůvěřivě na Rózu.
„Jsem stará....“, začne Róza.
„Jasně a dál?“, netrpělivě vybízí Rózu ředitel.
„Dál nic, jsem jen stará“, odpovídá klidně Róza.
„V tom případě nechápu, proč už třetí ráno sedíte na rozkládací stoličce před vchodem školy, myslel jsem, že nám chcete nabídnout nějakou besedu, přednášku?“
„Prosím, toto je můj výzkum s názvem: Otravují staří lidé mladým vzduch? Vybrala jsem si náhodile nejbližší gymnázium, abych mohla svůj projekt uskutečnit.“
„Panenko hopsavá, to si snad děláte legraci a na co jste přišla?“, cukne ředitelovi, jenž se chtěl právě napít, ruka a ze sklenice vyšplichne troška vody na jeho tvář.
„Přišla jsem na to, že neotravují. Máte skvělé studenty, každé ráno se mnou prohodí pár milých slov. A vidíte, nedávno mi dva nezdvořáci doporučovali, že se mám zdržovat ve svém domácím kutlochu a čučet na televizi. Díky jejich radě si místo ranního rozhlasu přijdu popovídat s gymnazistami. Nebojte, pane řediteli, dnes jsem tu naposled, děkuji za všechno“, usměje se Róza.
Vstane a při odchodu zavadí o velký portrét visící na stěně. Zkoumavě si ho prohlíží.
Ředitel ihned zareaguje: „To je můj syn, velký gentleman, nedávno mi udělal obrovskou radost, získal bakalařský titul s červeným diplomem na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy“.
„Určitě je jeho parketou vše kolem vzduchu“, usměje se Róza a očkem mrkne na portrét mohutného, vysokého, pihatého zrzka, na kterého natrefila nedávno v tramvaji.
„Přesně – tohle je jeho obor, jak to vlastně víte?“, zvedne obočí ředitel.
„No to bych si s dovolením nechala pro sebe. Jak jsem už řekla, já jsem jen stará..., nic víc, nic míň“, loučí se Róza a vychází ven z ředitelny.
