Naháči na voru

SMS zpráva, která dorazila, má velmi strohé znění: „Podmínka: partnerský vztah, ať vylepšování není jen pro individuála. Definitivně se loučí s Vendelínou Vendelína (ano, máme stejné jméno) + přidaná ikonka vysmátého smajlíka“.

Vendelína kouká nevěřícně na znění vzkazu. Všechno je jí podezřelé. Nejvíce stejné křestní jméno.

„Nečum furt do toho mobilu“, flákne jí pořádnou herdu do zad Holubice. „Uděláme si před příchodem Praliny mejdan, pak už budeme mít s alkoholem utrum, jak nám to naservíroval psychiatr, který měl oči jen pro tebe“, zazubí se Holubice.

„Tak tedy, přátelé, zítra si opečeme párky dole u řeky, tam kde je dřevěný vor. Jestliže se zábava dostane do plného proudu, máme zde vor, abychom se neutopili v alkoholovém přílivu“, směje se nahlas Holubice.

„Proč ne“, pokrčí ramena Vendelína a Šatouš se přidává.

***

„Přátelé na Pralinu a na zneškodnění Okulára, oplzlého kosočtverce“, zahájila mejdanový přípitek Holubice.

Pak už se opékalo, pilo, opékalo, pilo a už jen pilo.

Notně opilá Holubice dostane náhle nápad: „Hurá na vor, pojedeme Pralině naproti. Jmenuje se Pravěká, proto jí uděláme radost a připlujeme k ní jako pravá pravěká čeládka“, chechtá se alkoholem posilněná Holubice.

„My budeme plout na voru?“, diví se Šatouš.

„Jasně, na dřevěném voru a co měli tihle primouši na sobě, když pádlovali na vodě v takových tropických teplotách?“, ptá se hodně vrávorající Holubice

„No v tomhle parném červnovém počasí, patrně….“, přemýšlí nahlas Šatouš.

„Nic, byli nazí“, vykřikne Holubice.

„Neblbněte, u řeky jsou lidi“, připomíná Vendelína.

„Jasně, jsou tam lidi dnešního typu a ti se všichni učili o pravěku, proto musí být shovívaví k malé tlupě nahých neandrtálských námořníků“.

Je přesně osm večer a Vendelína se nedívá, jak je jejím zvykem do zrcadla. Stojí nahá na voru a najednou zažívá pocit štěstí.

Ano, má v sobě alkoholový doping. Při tom všem je ještě zamilovaná, stále myslí na fešného psychiatra. A k tomu má přátelé, kolegy, se kterými může nejen oslavovat, ale také plout do rajského neznáma.

„Lidi, já jsem konečně tak šťastná“, řve z plných plic.

„Lidi, Vendelína je konečně šťastná, zamilovaně šťastná!“, přidávají se k ní Holubice i Šatouš.

Holubice si na voru radostně poskočí. Pak ještě jednou a zase. Na kluzkém povrchu jí však ujede noha a spadne do vody.

„Pomóooc“, křičí Holubice z posledních sil.

Vendelína a Šatouš na nic nečekají a skočí za ní do řeky…

(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)