Ano, jsem to opět já - mrávokárný senior z předešlého příběhu, způsobně sedící na jedné z laviček v parku a krmící holuby. Poskytuji žrádlo, pro mnohé škodlivým, ptačím opeřencům a když rozdroluji první přinesený rohlík....
Přisedne si ke mně na lavičku ženská figurka neurčitého věku a dosti zvláštní vizáže. Nejprve se slušně dovolí: "Je zde volno?"
"Jistě", odpovím a dál se věnuji holubům.
"Máte rád holuby?", náhle mi položí otázku. Chci zdvořilostně odpovědět, ale údivem se mi stáhlo hrdlo. Dáma má velikánský výstříh, jen stěží zakrývající bujné poprsí a také, jak ráčilo moje staré oko vypozorovat, podprsenka se jí někde zapomněla v krámu.
"Ano", špitnul jsem s růměncem na tváři.
"A pečená holoubata byste si dal?", pokračuje v dialogu a nebezpečně se přibližuje. Svůj výstřih mi doslova podstrčí po frňák a začne se hanbatě natřásat. Kdybych zachoval dekórum a posunul své pozadí na okraj lavičky nebo prudce vstal, už by se moje stará kostra válela někde pod lavičkou v trávě.
"Milá paní, nebo dokonce slečno, nechápu, co tím sledujete?", zvyšuji hlas.
"Tak já sleduji, já..... vždyť vy sledujete, přímo mi čumíte nestydatě na prsa!", vykřikne tak hlasitě, že se kolemjdoucí zastavují a kroutí hlavou.
"Promiňte, natlačila jste se na mě, málem jsem spadnul z lavičky", snažil jsem obhájit sebe sama. "Nevykládejte pohádky, víte co, raději tu trapárnu ukončeme, dělá to padesát korun", ušklíbla se. "A, necukejte se, každý špás něco stojí".
"Ale já...", zakoktal jsem se.
"No, co já, já.....čučel jste se, jsou to přece vaše vlastní oči a kdybyste nechtěl, tak kdo vám bránil v odchodu? Ale vy s chutí nejen zůstáváte, ale ještě vrazíte svůj zvědavý sosák mezi moje ubohé ňadra!"
"To není pravda, nezaplatím!", snažil jsem se ubránit svoji čest i peněžní obnos v peněžence.
"To nezkoušejte, spustím tady, přede všemi, takový tyjátr a komu myslíte, že lidi uvěří?", vyzívavě natřásá svoji hrudní pýchu a povytahuje obočí.
Vzdal jsem se. Vytáhl peněženku a s hrůzou zjistil, že tam mám pouze jedinou stokorunovou bankovku, tu kterou utratím vždy v nejbližším supermarketu za svůj večerní pokrm.
"Dejte tedy stovku, neurazím se", zazubila se hříšnice, když uviděla papírový peníz.
"Říkala jste přece padesát", snažil jsem se z posledních sil uhrát cenu.
"Jo, pajcka, ta byla původně, ale za ty vaše blbé kecy musíte přihrát dalších padesát" vyškubla mi drze bankovku z ruky.
"Počkejte, něco vám na rozloučenou povím, milý pane, slušný nejste - to teda prrrr, ale rozumnej to ano, spočítal jste si totiž, že zlámaná hnáta by po vašem pádu z lavičky stála víc než stovku" nahlas se rozchechtala.
"P....potvoro...", zasyčel jsem vztekle.
Jenže to už mě neslyšela, stovka i s nestoudnou majitelkou byla v tahu.
Přestal jsem drolit další rohlíky.
"Promiňte, ptačí kamarádi, musím si je nechat na večeři.", omluvil jsem se a v duchu si promítal vlastní večeři - jak namáčím zbylé ztvrdlé rohlíky do mléka. Ještě že jsem si předvídavě nějaké mléko nechal v lednici.
Co dodat závěrem, asi budu muset vyměnit lavičku, tahleta mi opravdu štěstí nepřináší!
