Náraz do nadlimitního pozadí

„Mluvte jen o tom, co jste viděli a slyšeli, nic navíc“, zahájila úvodní řeč ředitelka školy před očekávanou návštěvou z psychiatrie.

„Moment“, zasekla se, vytáhla z kabelky pouzdro s jinými brýlemi, které si nasadila a začala očima jezdit po Vendelíně. Pak si brýle sundala, zamrkala a nasadila si původní okuláry.

„Promiňte, mám pocit, že vidím některé vaše aspekty dvojitě, asi jsem už přepracovaná“, pohlédne překvapeně na Vendelínu.

„Ne, ne, vidíte skvěle paní ředitelko, jako pravá orlice, tady Véna je nějakým nedopatřením nadpřirozená bytost, mládne každým dnem“, skloní se k direktorce Holubice a ohromným pozadím zatarasí cestu přicházejícímu neznámému muži, který se na její mohutné pozadí doslova nabodne.

„Promiňte, to jsem nechtěl“, podíval se omluvně na Holubici.

„Nic se neděje, to já zde stojím nevhodně“, zakřenila se Holubice.

Muž se posadí na přední židli vedle ředitelky.

„Ale chtěl, moc chtěl, viděli jste to potěšení v jeho očích“, šeptala Holubice Vendelíně a Šatoušovi.

„Já viděl pouze zděšení“, usmál se Šatouš.

„Nechutná šatouší mužožíňka! I to pozadí mi závidí. On takové nebude mít, ani kdyby si ten svůj kostnatý zadek nechal vypolstrovat veškerým hedvábím světa!“, šeptá polohlasně Holubice Vendelíně do ucha.

Ta však Holubici neposlouchá. Svůj zájem směřuje k psychiatrovi, elegánu a krasavci. Začíná jí po letech zase šimrat v podbřišku. Motýlí křídla příjemně dráždí vnitřní orgány.

Pohledný muž vlídně pozdraví a zkontroluje údaje všech přítomných. U data narození Vendelíny se zarazí a ukazuje řadu číslic Holubici.

„Je to správné, pane psychiatr, třetí je sedmička, kolegyně je nefalšované Husákovo house, na to dám krk, jakože se Holubová jmenuji“, úlisně se usmívá Holubice.

„Sluší vám to“, vysekne Vendelíně poklonu doktor. Holubice se závistivě zamračí.

„Děkuji“, radostně odpovídá Vendelína a motýlí křídla se začínají třepetat na plné obrátky.

Přestává vnímat, co doktor říká, jak je třeba řešit situaci nebohé Pralinky. Jen zamilovaně kouká na přednášejícího.

Hnědé, lesklé vlasy, pružné, vypracované tělo, bílé zuby, modré oči – ideál. K tomu všemu inteligent, zdá se, že Vendelína našla toho pravého.

Čtvrt hodina utekla jako voda a sympaťák se loučí a každému z přítomných dává svoji vizitku. Vendelína stále stojí v místnosti jako omámená, v ruce zamilovaně drží papírový dárek.

Najednou se příšerně lekne.

Naproti ní, místo gentlemana, mastný mužíček s přehazovačkou a silnými okuláry. Vedle něho ředitelka.

„Přátelé, to je váš nový kolega, bude zastupovat paní Pravěkou po dobu její nepřítomnosti.“

„Jmenuji se Arnošt Okatý a přišel jsem z ministerstva“, představuje se mužík a vycení svůj zkažený chrup s ohromným předkusem.

Každému podává ruku, s Vendelínou si potřásá ruku jako poslední. Ta cítí ulepený stisk.

„Těší mě, tak si představuji dokonalou ženu. Ženu, která by nikdy nenamočila čistý hadr do špinavého kýble“, slintá po ní mlsně vzrůstově malý chlapík a Vendelíně v tu ránu vyletí všichni motýli z břicha a místo nich se usadí štěnice spolu s blechami a jinými červotočemi. Zhoupne si jí žaludek a špitne: „Já si na hadry dávám velký pozor“.

„To jsem tuze rád, budeme si náramně rozumět“, nebezpečně se přiblíží k Vendelíně, zazubí se a vyfoukne na ní smrdutý odér. Vendelína má pocit, že smradlavá palba nebyla namířena jen z úst, nýbrž také ze zadní zálohy.

Udělá se jí mdlo a má co dělat, aby se udržela na nohách a nespadla rovnou do náruče tomuto uslintanému ušopleskovi....

(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)