Víra, láska, naděje

Běžím jako o závod, abych dohonila spěšný vlak, kterým se nechávám svézt na občasné služební cesty. Zase o fous, tak, tak... V duchu přemýšlím, jak se naučit být dochvilná. Jestli se to, v mém případě, vůbec naučit dá!  

V kupé ztěžka dosednu a snažím se z kabelky vymámit zakoupenou jízdenku. Zip se zasekne a já prohrabuji vnitřek se stejnou vervou jako "popelnicoví nájezdníci".

Nakonec jsem i zde úspěšná, v ruce držím zmuchlaný papírový lísteček, napovídající, že mé pozadí správně dosedlo na rezervované místo.

Poté se konečně rozhlédnu do všech stran. Očima zachytím protisedícího a úlekem mi spadne kabelka na zem a část vnitřku se rozesype. Ještě, že je stále zaseknutý zip, jinak nechci ani domyslet, co by se po podlaze válelo.

Když těch pár věcí posbírám, opatrně se znovu zadívám na dědouška, který sedí naproti. Na krku mu visí obrovská cedule, na které je zvětšená fotografie mladé dívky. Trochu se v dané mladici poznávám - trvalá, velké plastové náušnice, tričko s nápisem, plísňové džíny....

Vedle starouška sedící babička můj pohled okamžitě zaregistruje a promluví: "Pořádně si fotku prohlédněte, mladá paní, klidně si nasaďte i brýle".

"Vidím dost dobře", trochu podrážděně odpovím. V cizině jsem totiž viděla mnoho žebrajících s cedulkami, na nichž měli nějaký příběh, proto jsem automaticky vylovila z kabátu desetikorunu, kterou jsem stařičce chtěla dát. Naivně jsem si myslela, že ta mince situaci vyřeší.

"Nezlobte se, ale asi jste nás nepochopila, nechceme peníze, potřebujeme jinou pomoc", smutně se na mě podívá stará paní a ukazuje na tázací větu pod fotkou: Poznáte ji?

"Moc by nám pomohlo, kdybyste si velmi detailně prohlédla tuto dívku, v roce 1988 jí bylo dvacet let", pokračuje.

"Ano, tak jsme my, holky, chodily oblékané, vzpomínám si na to oblečení a vy jste rodiče?", položila jsem neomalenou otázku.

"Tady bratr, moje dvojče, je otec téhle nešťastné slečny. V roce 1988 s kamarádkou jela stopem a už se nevrátily, obě zmizely beze stopy. Bratr si každý den ráno si na krk pověsí ceduli a stále s ní chodí mezi lidi, doufá, že snad si někdo vzpomene, vybaví se mu něco.....".

"Promiňte", špitnu a studem sklopím hlavu.

"Nemusíte se omlouvat, vždyť jste nemohla tušit, navíc bratr je po mrtvici němý, s velkou námahou vysloví pouze jedno jediné slovo", smutně pokračuje babička.

Až teď jsem si všimla nápadné podoby obou smutných sourozenců.

"Je mi to všechno tak líto", podívám se na babičku a potom na dědečka, který mě nehybně pozoruje s otevřenou pusou.

Vlak se zatím přibližuje k mojí cílové stanici.

"Jak ráda bych vám oběma pomohla, ale nevím jak", dodala jsem na rozloučenou.

"Už jste nám svým způsobem byla nápomocná, zajímala jste se o náš příběh, to každý nedokáže", lehce se usmála babička.

"Nebuďte však smutná, mladá paní, jednou nastane den, kdy si můj bratr už na krk nepověsí tuhle těžkou zalaminovanou ceduli, bude to ten pravý čas, kdy si pro něho jeho holčička přijde a doprovodí ho na druhý břeh a on se konečně se svojí dcerou setká", loučí se babička.

"Opatrujte se, držte se", blekotám a podávám na rozloučenou staré paní ruku. Náhle se zarazím: "Omlouvám se, je to ode mne nezdvořilé, ale jak se jmenuje ta krásná dívka?", opatrně se zeptám.

Tu se stařeček nadzvihne, zvedne zpříma hlavu a jeho ústa ztěžka, avšak hlasitě, vysloví "Ži...Živa"

"Živa" opakuji již na chodbičce a před sebou mám ty hrdé, dědouškovy oči, v nichž poprvé vidím, jak dohromady vypadá  - víra,láska a naděje.