Brunovi život přihrál přes osmdesát životních křížků. Podle něho nedopatřením! Kolikrát si přál, aby místo něho byl na tomto nespravedlivém světě někdo jiný. On si tuhle poctu nevybral a ani nezasloužil.
Ve svém věku dodržoval pouze jednu pravidelnost. Každou neděli navštívil dopolední mši v nedalekém kostelíku. Chodil na ni z rodného domu pěšky. Trasa vedla kolem velkého rybníka.
Jak tenhle zpropadený rybník nenáviděl! Když byl mladší, tak daný rybníkový úsek proběhnul, ale čím je starší, tím ho více zrazují jeho stařecké, opotřebované, bolavé nohy.
Letos zaznamenal, že si na břehu rybníka v teplém letním počasí dělají piknik Ukrajinci. Grilují zde, smějí se, koupou....
Jak se může někdo tady cítit šťastně, na tomto pietním místě, nechápe Bruno a je tak trochu rozhořčen z celé té situace kolem.
Letošní nedělní den, 3.července, byl horký k zalknutí. Bruno sotva došel do kostelíku, zde se jakžtakž zmátořil, ovšem zpáteční cestu již nedával. Jeho nohy se zasekly a odmítaly pokračovat. Musel si poprvé přiznat porážku a posadit se na lavičku, která byla nasměrována přímo k vodní hladině.
Brunovi se tak znovu před očima odehrála ta příšerná tragédie. Stalo se to před sedmdesáti lety v zimě. Pod ním a jeho mladším, osmiletým bratrem Ludvíkem se prolomil led. On přežil, ale Ludvíček ne. Ten - který byl chytřejší, nadanější, hodnější, už tu nebyl a on průměrný, věčně problémový ano. Od svých jedenácti let nebylo dne, ve kterém by si nevyslechnul vyčítku své mámy, že za smrt bratra může, měl ho hlídat, neměl mít tak blbý nápad vyzkoušel tloušťku ledu.....
Bruno přestal mít svou matku za její výčitky rád, snažil se dostat co nejdříve z domova. Ale po smrti svých rodičů se po nezdařeném a zpackaném životu vrátil do svého rodného domova.
Sluníčko hřálo, vodní hladina se leskla a Bruna pomalu přepadávalo spaní. Náhle ji uviděl - stála přímo před ním - jeho maminka. A byla krásná, tak jak si ji pamatoval před tou strašnou tragédií. Napřahovala k němu ruce, usmívala se a promluvila: "Netrap se už, Bruno, není to tvoje vina, já i Ludvíček jsme šťastni a čekáme na tebe. Moc ti už času tady na zemi nezbývá, tak se už přestaň trápit a užij si své poslední životní dny".
Bruno otevřel oči a s úžasem hleděl před sebe. Před lavičkou stála sympatická Ukrajinka, podobná jeho mamince: "Vy tak sama, pojďte mezi nás!", promluvila na něho, nečekala na opověď a pomáhala mu vstávat.
Nechal se jí vést. Přišli k mohutnému chlupatému chlapovi, pravděpodobně veliteli celého grilovacího párty. Ukrajinka mu něco pošeptala, robustní chlap přikývl a uvolnil svoje místo Brunovi: "Na zdorově, děduška", podává Brunovi kalíšek a Ukrajinka na tácku přináší kousek bábovky. Bruno sladký pokrm hltá očima, má velký hlad, nesnídal ani nevečeřel.
Než se do bábovky zakousne, zarazí se, musí všem říci, co se tady stalo, jak je toto místo tragické. "Já......" začíná a neví, jak pokračovat. "My tože...", přikyvují ostatní účastníci pikniku.
Bruno se nejbližším přísedícím zadívá do očí a pochopí, že každý z nich má nějaké trápení, že každý z nich si ve svém životě prožil svoje.
Proto raději zvedá svůj kalíšek: "Na zdraví", řekne smířlivě a ví, že si tento krásný letní den užije, neboť příští léto už bude pravděpodobně na jiném břehu....
