Poslušně hlásím, jsem tady zas - mrávokárný senior, který velmi rád krmí holuby. Ovšem tentokrát již opravdu naposled....
Poté, co jsem se nechťa dostal do slovní kulometné palby jednoho vulgárního mladíka a stal se finanční kořistí necudné podvodnice, jejíž bujné vnady se staly výdělečným prostředkem bez jakékoliv námahy, stáhnul jsem se na lavičku, nacházející se v ústraní lidského hemžení a jal se soustředit pouze na krmení mých městských okřídlených oblíbenců.
Na odpolední menu ke mně zavítávalo velké množství těchto holubích opeřenců.
Mě však zaujal pouze jeden, jediný. Krčil se vždy na samém chvostě ptačího stáda, způsobně stál se skloněnou hlavou a vyčkával, zda na něho nějaký drobek zbyde.
Párkrát se opovážil přiblížit k vyvoleným, kteří zobali zrní a drobky jako o život, ale byl jimi útočně napaden a zahnán do patřičných mezí.
Tenhle holoubek se od ostatních lišil menším vzrůstem, chromou nožkou a také albinismem, měl bílé peří a červené oči. Za svoji nápadnou vizáž se proto stal terčem nenávistného chování svých soukmenovců.
Bylo mi ho líto, proto jsme se snažil ochránit ho před ostatními tím, že jsem partu nezbedných holubů odehnal a nachystal krmení jenom pro něho.
Zpočátku si nechtěl pro potravu jít, měl strach, ale jak čas běžel, zvykli jsme si na sebe a on přicházel blíž a blíž. Nakonec si s patřičnou pýchou vyzobával nadrobené pečivo a já mu dělal osobního strážce, který hrozící holí a nejrůznějšími skřeky a zvuky odhání ty, kteří ho v holubím hejnu šikanují.
Stali jsme se přátelé, on - chromý albín a já starý, nevrlý dědek. Rozuměli jsme si beze slov.
Léto pomalu končilo a já si všimnul patrného úbytku sil a zhoršení zdravotního stavu nejen u sebe sama, ale také u mého ptačího parťáka.
Nějak jsem cítil, že jsou naše dny sečteny...
Podzimní počasí už nedovolovalo vysedávat delší dobu na lavičce, když se jednoho dne můj holubí kamarád přibelhal velmi blízko mě samotného, nikdy nebyl blíže. Zobat již nechtěl, neměl ani chuť ani sílu, jen dlouze sledoval moji osobu a já zachytil v jeho očích smutek i loučení.
Snažil jsem se k němu promluvit: "Prosím, slib mi, můj dobrý příteli, že když tam nahoře budeš dříve než já, přimluv se, ať můj konec tady na zemi není drastický a když bych já tě předběhnul, tak svou holí a hlasitým projevem protekčně zajistím nám oběma tu nejpohodlnější obláčkovou nebeskou postel, samotná princezna na hrášku závisti pukne", usmál jsem se a měl pocit, že na mě mrknul.
Od tohoto setkání jsem ho už nespatřil.....
Bohužel i já jsem onemocněl a musel být převezen do nemocnice. Nerad se zmiňuji o svých nemocech, je to žalostný seznam nejrůznějších cizojazyčných pojmů, který by nikdo ze zdravých vlastnit nechtěl.
V nemocnici jsem měl vysoké teploty a pohyboval se několik dní na hraně mezi životem a smrtí.
Když jsem se dostal z nejhoršího, byla přede mnou moje první vizita. Sestřičky před ní kolem mne neustále kroužily, nadrchávaly polštáře, upravovaly peřinu.
"Děkuji, ale já nejsem žádná celebrita", podotkl jsem slabým, unaveným, hlasem.
"Ale jste, vy to ani nevíte, stal jste se miláčkem našeho pana primáře", odpověděla mladší modrooká sympatická sestřička a ukázala na dveře, které se právě otevíraly.
V nich stál pan primář a příjemně se usmíval: "Pane Písanko, když jste měl vysoké horečky, pořád jste nahlas volal: "Holube, já tě nedám, já tě před nimi zachráním, já nedopustím, aby tě šikanovali......".
"Děkuji a nebojte, teď už to naštěstí nepotřebuji", stiknul mi jemně ruku a ukázal na svoji cedulku. Stálo na ni příjmení Holub a nešlo si nevšimnout, že pan primář je menšího vzrůstu a na pravou nohu kulhá.
A já?
Držel jsem se tak tak, ale jak vizita odešla, zabořil jsem svou tvář do polštáře a rozbrečel se jako malý kluk....
