Uvízl jsem za pultem jedné z posledních trafik v naší české zemi. Sedět za otevřeným okýnkem a klábosit s příchozími kupujícími mi dělalo radost. Obohacovalo mě to totiž o vědomosti, které se bezprostředně týkaly dění v okolí.
Také jsem měl tu čest, výborně poznat partu bezdomovců, kteří se houfovali u mé trafikobudky. Popíjeli krabičáky, vykuřovali balená cigára a sem tam se mnou uzavřeli mincovní obchod. Dal jsem jim totiž nějaké drobné za časopisy, které byly zavčasu vytažené z papírového kontejneru. To znamená čisté, bez kazu a s bulvárními zprávy, jenž byly stále aktuální ve společnosti. Prodával jsem je pak za jednu korunu plkochtivým čtenářům.
Nejvíce "nadaný obchodník" byl Jarmil, kterého doprovázeli psí společníci. Ten by dokázal udat kdeco.
Jeho psiska mě rozčilovala. Kolikrát nahlas štěkala a rušila nejen mne, ale hlavně ostatní kupující. Neslyšel jsem totiž skrz psí štěkot čerstvé drby, které mi ještě za horka vyprávěli zákazníci. Hafany jsem okřikoval, ale bylo to marné a marné....
Bohužel nebyl Jarmil jen alkoholik. Jednoho dne ho našli mrtvého na ulici.
Asi dva dny po oné tragédii se jeden z čoklíků usadil přímo u mé trafiky a štěkal a štěkal. Vyháněl jsem ho všemožnými způsoby, nic nepomáhalo. Poslední nadějí byl tedy útulek, vytočil jsem číslo psího ústavu.
Přijeli vcelku rychle, dali se do odchytu ratlíka, ten se však tak nešťastně vzpínal, až mi ho bylo líto. "Stop, já ho teda beru, snad toho nebudu litovat", zařval jsem na oba pracovníky a ujal se tak trochu nedobrovolně psí slečny.
Začal jsem jí říkat Trafika a nechal jsem ji v mé malé novinobudce bydlet. Stejně jsem byl v pidiobchůdku od rána do večera, v noci jsem jí tedy ustlal uvnitř a brzy ráno jsme se zase setkali.
Život šel dál a my dva jsme si na sebe zvykli.
Stalo se to jednoho velmi horkého rána. Už při odchodu z domova se mi špatně dýchalo, velmi ztěžka jsem otevřel trafiku, zavřel dveře a najednou se mi zamotala hlava.....
Skončil jsem s infarktem v nemocnici. Zachránila mne Trafika, která štěkala tak, že si málem krk protrhla, aby přivolala dvounohou pomoc.
"Pane Končíme, celá nemocnice vám závidí tu vaši psí dámu, je vám tak věrná", řekly mi čtvrtého rána na vizitě dvě usměvané sestřičky.
"Jak o ní víte?", překvapeně jsem nadzvihnul obočí.
"Vykoukněte z okna, sedí v nemocniční zahradě, stále se dívá do okna vašeho pokoje. Je miláčkem nemocničního personálu", promluví tentokrát samotná primářka.
"Neposlucha, jedna, až se zvetím, zmaluji ji ten chlupatý zadek", zakřičím překvapením, když se ztěžka došourám k oknu.
"Tak do toho, už kvůli ní, vystřelte z postele a mažte co nejdříve na procházku do zahrady, prospěje vám to", důležitě se na mě podívá paní primářka a přísné paní primářce se nikdo v dohlednosti několika metrů, neodváží odmlouvat.
Takže jsem opravdu na sobě zapracoval a chodil si každý den v návštěvních hodinách sednout za Trafikou na lavičku v nemocničním parku.
Trafika se měla moc dobře, dostávala mlsky z kuchyně i sem tam něco na přilepšenou od hodných pacientů i zdravotníků. Svědčilo jí to tak, že přibírala na váze.
Čas propuštění se přiblížil a vše se vrátilo do starých kolejí. Jen Trafika již celý den neležela u mého malého obchůdku, chodila si sama "na špacír". Nechal jsem jí, třeba se na stará kolena zamilovala.
Ovšem její zaláskovanost jí nepřinášela novou životní sílu, spíše naopak. Chřadla a chřadla.
-------------------------------------
"Pane Končíme, tady nemocnice, prosím, zachovejte klid, voláme kvůli vaší psí dámě", slyším ve svém mobilu příjemný hlas.
"Nechápu", kroutím hlavou.
"Víte, vaše Trafika, nás, po vašem propuštění, navštěvuje každý den. Přináší všem pacientům rozptýlení a radost", pokračoval neznámý hlas.
"Och tak, nevěrnice jedna, ona mi zanáší", trochu rozšafně jsem pokračoval v konverzaci.
"Nezanáší, už ne, přišla k nám umřít, je nám to moc líto, všichni jsme jí měli tak rádi", pokračuje smutně hlas.
"Promiňte", vypínám hovor. Nechci totiž, aby byl slyšet pláč jednoho opuštěného starého trafikanta.....
