Byla středa, den uprostřed týdne. A právě tento den jsem měl spojený s návštěvou místního trhu. Ne, nejsem žádný trhomaniak ani fanatický shopaholik. Já si šel popovídat. Lépe řečeno prohodil pár milých slov.
Manželská dvojice staroušků provozovala poslední stánek v čtvercovém uspořádání lémující náměstí. Jejich krámek měl číslo 22, což mi evokovalo dvě spanilé labutě, které celý život plují po svém boku životními vodami.
Stařeček z tohoto stánku byl hodně prohnutý čelem dolů, k zemi, pajdal na pravou nohu, proto musel mít berle. Neúnavně a laskavě se věnoval nakupujícím. Jeho paní, maličkatá scvrklinka, kterou za pultem sotva někdo viděl, seděla na dřevěné židličce a pletla a pletla.....
Ponožky, šály, čepice, dokonce i pletené roušky, kdyby zase bylo třeba....
Poprvé jsem si u nich koupil ponožky a ty tedy hřály. A nejen to! Voněly takovou zvláštní babičkovskou vůni - vůni vzpomínek, směsici právě vařeného tradičního jídla z kachlových kamen, vůni dřeva, bylinek...
Zakoupil jsem si proto při další návštěvě šálu, abych do ní v sychravém počasí zabořil nos a nasával, vzpomínal, vracel se do dob svého dětství....
Staroušci se mnou pohovořili, někdy jsme se zasmáli, někdy zase smutně konstatovali, koho a co již odvál čas, ale vždy to bylo velmi příjemné a naplňující.
-------------------------------------------
Jenže jsem je už tři měsíce nepotkal na tradičním místě.
Jejich stánek jsem hledal marně.
Tuto středu, jako každou v těch třech posledních měsících, jsem tajně doufal, že je zase uvidím.
Na opuštěném místě poletoval, někým odhozený, silonový sáček. Nafouknul se jako velikánská bublinba a letěl nahoru, potom ho silný vítr splasknul a odvelel směrem k zemi. Tam chvíli očichával dlažbu na náměstí, poflakoval se u země, funěl z posledních sil. Poté mu vítr znovu přičaroval svaly a on se s lehkostí vznesl do oblak.
"Nevíte, kde je stánek 22, proč už tři měsíce se neobjevili stařičcí pletaři?", osmělil jsem se, když jsem pozoroval pohybující sáček a opatrně se zeptal ve stánku 21, kde se prodával řeznický sortiment.
"Jaké zboží si přejete?", nervózně na mě hledí nabobtnalý řeznický synek.
"Jen se chci zeptat, proč tu tak dlouho není stánek 22", zvýšil jsem hlas.
"Drahý pane, nevšimnul jste si, jaký tu mám frmol? Každý máme svých starostí až, až... Nemáme čas ztrácet čas pátráním po jiných stánkařích. Víte, kolik jich tady a jinde je!", odpověděl mrzutě a už se chtěl plně věnovat nalíčené paničce, která už nedočkavě otevírala obrovskou káravanou tašku na středeční přísun masité krmě.
"Ale váš řeznický pult přece sousedí s jejich stánkem, měl byste se zajímat", nedám se odbýt.
"V tom případě jsou tři možnosti a) umřeli, b) umřela, c) umřel, vyberte si a už nezdržujte, zákazníci chtějí nakupovat", pohrozil mi řeznickým nožem.
"Jo, jo, chtějí nakupovat", povzdechnul jsem si, udělal pár kroků směrem k prázdnému místu a znovu natrefil na tančící sáček.
"Tak to vidíš, bezcenný obale, nakupovat všichni chtějí, rozbalí a vyhodí - jako tebe tady", špitnul jsem.
"Jííííííííííííííííííí, jistě", zašeptal mi vítr do uší a zvedl ten průhledný, potrhaný, nevzhledný silonový sáček a vymodeloval ho do rozměrů bílé, krásné labutě, která étericky a s noblesou přede mnou zatančila svůj poslední labutí balet.
"Díky a buďte v pokoji, labutě z pleteného jezera", pokynul jsem směrem k tančící silonové labuti a definitivně se rozloučil s trhem, kterému se už příští středu raději vyhnu.
Ovšem jedno oko, slibuji, nechám v pozoru, kdyby náhodou....
