Smetánka

Tisíce tmavých teček před očima, přecházejících v černé mihotající čáry a pak už jenom tma. Všudypřítomná tma a nic, nic, nic. A z toho nic je člověk katapultován na louku, na které roste milion žlutých pampelišek.  

Ležím uprostřed těch pampelišek a bezprostředně vnímám každou nejbližší. Cítím její vůni, vnímám její detailní krásu, pociťuji hebký dotek...

Nemohu se však uprostřed toho pampeliškového pole hýbat, jenom pozoruji. Vše kolem se mi zdá úchvatné a nádherné.

Proč jsem si dříve neudělala čas a nelehla si jenom tak na louku a nerozhlížela se kolem. Kam jsem vlastně pospíchala?

Přemýšlím, přemýšlím a najednou se nad mým obličejem začíná vznášet pampeliškové chmýří. Každé chmýří vypadá jako bílý deštník, jehož rukojeti se drží malinkatí, sotva viditelní, človíčkové.

Poznávám je - jsou mezi nimi mojí zemřelí příbuzní: tatínek, babičky, dědečkové, tety, strýcové....  Můj milovaný táta, který vždy na zahradě pampelišky jako plevel vykopával.

Chci zamávat, ale nemohu se hýbat, chci vykřiknout, ústa jsou němá, chci mrknout, nemohu pohnout víčkem. Co se děje? Proč já jsem nehybný obr a oni trpasličí parašutisté.

"Patříš mezi smetánku, lépe řečeno mezi pampelišky smetánky, jsme z podčeledi čekankové a stále čekáme, až se dostaneme do nebe, ještě není náš čas, buďme trpělivé", promluví ke mně ta největší a nejkrásnější pampeliška.

Nic nechápu.

----------------------------------------------------------------------

"Vítejte mezi námi, vaše srdce se umoudřilo", směje se sympatická zdravotní sestřička a kontroluje všechny hadičky.

"Já byla v pampeliškovém ráji, sestři, tam bylo tam krásně", potichu zašeptám. Nadechnu se a pokračuji: "Přitom jsou pampelišky plevel, ale pro mě už budou navždy kytky".

"Nejste sama, mnozí se k nám rovněž vrátili z květinového nebe", odpovídá sestřička.

"A víte co, zítra vám nějakou přinesu, natrhám několik cestou do práce".

" To byste byla zlatá, kytička by mi to tu zpříjemnila", poděkuji.

"Tak domluveno, zítra na shledanou v pokoji smetánek lékařských", mrkla na mě.

"Děkuji", lehce zamávám z postele a opatrně si utřu právě stékající slzu do nemocničního polštáře.