Sloní nebe

"Slon" - přezdívka, kterou jsem vyfasoval v útlém dětství od mých vrtevníků, mi přinesla doživotní přátelství právě s těmito tvory. V altánku pražské zoologické zahrady, z něhož je vidět Údolí slonů, jsem opravdu nejšťastnější.

Sleduji zde své spřizněné duše, hovořím s nimi, svěřuji se jim.

Pracuji jako taxikář a když mám pauzu, skočím si právě zde. Takovou návštěvu vykonám tak jednou nebo dvakrát do měsíce.

"Také patříte do klubu?" uslyším náhle z altánku na začátku letošního podzimu.

"Ano, však vidíte tu podobu", odpovídám pohotově a plácnu se do svého, léta pivem vypěstovaného,  břicha a rozhlížím se, kdo to vlastně na mě promluvil.

V rohu altánku na dřevěné lavici sedí starý hubený pán a ukazuje, abych si k němu přisednul.

"Také jsem takhle dobře vypadal, ale přišla rakovina a podívejte, co ze mě zůstalo", řekl smutně.

"To je mi líto", odpověděl jsem.

"Představte si, že jsem se o své diagnóze dozvěděl 9.května 2020 a to se zrovna narodila tamhleta nejmladší sloní uličnice Amalee". ukazuje na hravé mládě, které dovádí uprostřed zvířecí tlupy.

"To je rovněž moje oblíbenkyně, rád ji pozoruji", přitakám a oba s nadšením sledujeme počínání sloního mrněte.

"Chodím tu každý den, mé jméno je Alfréd", představuje se starý pán.

"Jéjda, já jsem Alan, takže máme další společný prvek - Alfréd, Alan a Amálka", zasměji si.

Alfréd mi úsměv oplácí a oba se dáváme do řeči.

Několikrát jsme se na stejném místě sešli a vždy krásně povykládali. Naposledy to bylo poslední den minulého roku - přímo na Silvestra. Připili jsme si z přinesené plaskačky pravou moravskou slivovicí.

"Milý Alane, ať ti příští rok přinese hlavně zdraví, budu na tebe myslet, já už tu chodit nebudu", podává mi Alfréd ruku.

"Budeš se stěhovat?", ptám se překvapeně.

"Budu a přímo do sloního nebe, neboj, vím, že je tam prima", pohladí mě jemně po ruce.

"Prosím, ještě nechoď, máš čas", podívám se Alfrédovi do očí.

"Jó hochu, když mě nebe a sloni povolají, není co řešit", usměje se Alfréd a podává mi plastovou štamprli s druhou várkou.

----------------------------------------

"Pan Alfréd tu v lednu nebyl", ptám se uplakané ošetřovatelky Majdalenky.

"Na začátku ledna se stavil a nechal pro vás dopis", smutně odpovídá sympatická slečna od slonů.

"Víte, dnes umřela Amálka na sloní herpes. Ještě včera byla jako rybička, vůbec to nechápu - taková tragédie", rozpláče se Majdalenka.

Pomalu kráčím ke znamému altánku a rozlepuji bílou obálku, čtu krátký text: "Milý Alane, když budeš číst tento pozdrav, budu už ve sloním nebi. Přikládám ti celoroční vstupenku do zoologické zahrady, protože velmi rád předávám štafetu právě tobě, spolehlivému chlapíkovi. Pasuji tě na pravého patrona slonů. Opatruj se ve zdraví a neboj, jednou se ve sloním nebi, setkáme, můj drahý kamaráde."

Uplakanýma očima se podívám na zimní oblohu a zašeptám: "Představ si, Alfréde, že malá slonička Amálka dnes odešla za tebou a určitě je vám oběma, ve sloním nebi, dobře.....", dál už, pokračovat nemohu, slzy a mráz mi to jednoduše nedovolí......