Surové kopance do všech částí těla: do žeber, do hlavy a hlavně do nohou. Ludvík syčí bolestí, z otevřených ran začíná tryskat rudá krev. Najednou prudké škubnutí za obě nohy a přivázané pytle jsou pryč. Celodenní práce v trapu.
"Prašiví zloději!", řve česky Ludvík a není schopen stát ze země, konkrétně z brlohu, který si udělal mezi dvěmi hrobkami na jednom zanedbaném berlínském hřbitově, kde je otevírací doba nonstop.
"Hajzlové, já vás jednou chytnu a ušetřím tak práci těm lenochodům, kteří si říkají hrobníci", ukazuje Ludvík na protější vyrabovanou hrobku.
Rukou šmátrá po otevřené láhvi, ovšem je nešikovný a skleněnou láhev rozbije. Snaží se vypít zbytek ze dna, ovšem ostrý střep se mu zaryje do ruky. Z ruky začne tryskat krvavá fontánka a Ludvík najednou před sebou vidí tisíce hvězdiček.....
Na konci černého tunelu na něho netrpělivě čeká ženská postava. Do obličeje jí nevidí, zastaví se těsně před ní.
"Ludvíčku, jak to vypadáš?", koukají se na něho dvě smutné stařenčiny oči.
"Ach mámo, maminko, viděla jsi ty svině, sebrali mi dva plné pytle, víš kolik tam bylo plasťáků a plecháčů, v Německu je plast, sklo i plechovky zalohované, ale to ty víš?"
"Ludvíčku, prosím, mám strašně málo času", odpovídá stará paní a její oči pláčou.
"Ty víš, kolik tam toho bylo? Když odpočívám, přivazuji si je k nohám, aby mi je nelohli a vidělas ty šmejdy, jak mě zřídili", mluví dál Ludvík.
"V každém pytlu bylo dvě stě", pláče dál stařička a celá se třepe.
"Do prdele - tak sto euro je v hajzlu, plných sto eur, dnes byly žně, techno-párty přímo v centru...."
"Promiň, Ludvíčku, tak málo času a ty myslíš jen na pytle s odpadem. Víš, mám tě pořád tak ráda"
"Maminko, prosím, vykašli se už konečně na mě, já jsem takový prevít, bezdomovec, feťák, alkoholik, šlapka, kradák. Prostě velké zklamání, jedno velké zklamání, to si fakt nezasloužíš, mít za syna takovou zrůdu, moje zlatá maminko", rozpláče se Ludvík.
"Mám tě pořád ráda, jsi mé dítě, Ludvíčku, jen prosím, polepši se",
Ludvík ucítí na svém zkrvaveném čele políbení a hned potom se probere. Skrz hrobky prosvítá slunce, nad ním stojí parťák Udo s jeho dvěma pytly.
"Ty vole, ty tady chrápeš a neslyšel jsi tu obrovskou ránu, velikánská kamenná socha truchlící matky na hlavní hrobce se zřítila na dva houmles, zrovna mířili do výkupny, měli napěchované pytle, vezla je rychlá, kdo ví, zda to přežijou, ale ty jejich pytle stojí za to, určitě je v nich nejméně sto eur", ukazuje radostně na kořist.
"Zítra koupím své mamince kytičku a položím ji na tom místě, kde spadla to nádherná socha", pomalu, s velkou bolestí odpovídá Ludvík.
"Kup si co chceš, ale tyhle pytle jsou moje, však se zvetíš a nasbíráš si nové", rychle hovoří Udo a rozběhne se se svým pokladem směrem k nejbližšímu výkupu.
"Děkuji, mami, už vím, kde tě mám hledat", usmívá se přes nesnesitelnou bolest Ludvík a pomaličku padá do stejně hluboké jámy jako pár hodin předtím....
