Pronásledovaná

Nepříliš vzhledná a dosti opotřebovaná budka stála na začátku parkoviště. Staral jsem se o boudu, zrezivělou závoru, které k ní patřila a o výběr mýtného. Daný job mi přihrál kamarád, jehož syn Alfréd parkovací plac vlastnil.

Těch pár přivydělaných kaček se mi, starobnímu důchodci, hodilo na kuřivo a sem tam na tekuté zapomenutí, že již dlouhou dobu nejsem stále mlád.

Uprostřed parného léta, na mou pracovní boudu zaklepala osoba ženského pohlaví, která se pravděpodobně o svůj vzhled přestala starat od socialistických dob.  Mastné vlasy slepené v šedivou cukrovou vatu, roztrhané oblečení, polité barevnými cákanci a bez bot.

"Promiňte, do chodidla se mi zaryl střep, potřebuji ho vytáhnout", ke mně promluvila.

"Jistě, mám tu lékárničku", zareagoval jsem rychle a vzpomněl si na partu rozjívených motoristů, kteří včera rozbíjeli prázdné láhve o obrubník parkoviště. Musel jsem je seřvat a hrozit přivoláním policie.

Vytáhl jsem pinzetu a dezinfekci.

"Počkejte", zarazila mě, když jsem chtěl ránu, ve které již nebyl střep, vydezinfikovat. Sáhla do velké ošoupané kabely a vytáhla malou skleničku. Z krvácející rány stáhla do do nádobky svoji čerstvou červenou tekutinu. "Bude se to hodit do barvy", dodala tiše na vysvětlenou.

Zdvihnul jsem s údivem obočí.

"Jsem malířka, maluji obrazy a barvy si míchám sama", dodala na vysvětlenou.

"Aha, ale přesto neměla byste chodit bosa, podívejte, co se může stát. Antropó - nedáte si maličkého frťana?", nabídnul jsem odvážně.

"Ale jen malinkatého a bosa chodím a budu pořád", odpověděla odhodlaně.

"Takže jednoho trpaslíka na vás, bosonožku", usmál jsem se.

A tak jsem se seznámil s  Doubravkou...

Přicházela ke mně do boudy jednou za čas na návštěvu. Bydlela v  zahrádkářské kolonii, zdědila tam malou chatku po zemřelé tetě.

Nádherně malovala.

Doprovázel ji vychrtlý pes Picasso, kterého jsem hlídal, aby ona mohla nerušeně malovat.

Asi za měsíc přivezla na drátěném improvizovaném vozíku všechny své obrazy.

"Nemohu je mít v chatce, chtějí je zničit", dodala na vysvětlenou.

"Kdo?", zeptal jsem se.

"Ale nikdo, zapomeňte na to", ustrašeně sklopila hlavu.

"Dobře, nechte je tady. Co je to za nádherné místo?", ukazoval jsem na zvláštní obraz, který vyzařoval velkou životní sílu.

"Vaše parkoviště, pane Kaštánku, já ho vidím takhle", vysvětlila a já zůstal udiveně stát a zírat na tu nádheru.

A náhle mne to napadlo.

Když odešla, zašel jsem na městský úřad.

V přízemní informační světničce sedí povýšená madam, jejíž krk je pod hlavou napnutý k praknutí. "Co si přejete!", přísně se na mě podívá a její hlava zůstává stále na stejném místě.

"Potřeboval bych mluvit s paní starostkou", vyslovím přání. "Paní starostka je zaneprázdněná".

"Ano, chápu a nemohla byste jí zavolat?".

Namyšlená zakoulí očima, podívá se kukadly na strop a odejde. Je pryč asi minutu a já se všimnul, že rtěnka na jejich ústech má razantnější barvu.

Nevolala.

"Paní starostka má poradu, máte nechat vzkaz"

"Prosím, chtěl bych uspořádat výstavu jedné malířky v prostorách městské galerie, daná malířka je obyvatelka zdejšího města", vyslovím svou prosbu.

"Jméno akademické malířky?", úřednice si důležitě bere propisku do ruky.

"Nejedná se o akademickou malířku", odpovím.

"Vážený pane - vnučka, dcera, neteř nebo dokonce manželka, to je jistě prima, dbejte však na to, že dnes opravdu  maluje, píše a zpívá každý. Poznačila jsem si váš vzkaz,  ozveme se vám", položí na stůl psací aparát, ani nemrkne  a slovně rychle uzavře danou záležitost úderným rozloučením.

Mám téměř stoprocentní jistotu, že se neozve.

Začnu tedy jednat sám, opřu obrázky o parkovištní budku a komu se líbí, zaplatí  dobrovolnou cenu a obraz je jeho. O malby je velký zájem a Picasso má hned kvalitní žrádlo.

Jenže život není růžový, zanedlouho mě poctí návštěvou samotný šéf Alfréd.

"Pane Kaštánku, lidi mě informovali, že si zde do budky zvete psychicky labilní osoby, hlídáte jim zvířata a ještě s nimi děláte byznys, tak takhle by to teda nešlo".

"Teda fakt nešlo, k prvnímu končím", odvětím rezolutně  a prudce za šéfikem zaklapnu dveře.

Asi za týden po direktorské návštěvě dorazí Doubravka s Picassem.

"Něco se stalo?" táže se.

"Končím tady k prvnímu", odvětím.

"Jste úplně zelený", starostlivě si mne prohlíží. 

"Trochu se mi točí hlava, půjdu si dát léky", řeknu na obhajobu. Taktně zamlčím, že už tři dny bumbám nad míru.

"Pro pana krále, vy toho teda berete?", vytřeští oči Doubravka. "Já jsem všechny léky vysadila a jsem tak šťastná, jen kdyby zmizeli ti, co chtějí zlikvidovat mne i mé obrazy", podotýká.

"Pane Kaštánku", pokračuje, "potřebuji něco vyřešit, pronásledovatelé mi včera vlezli až do chatky, pojedu na pár dní pryč, pohlídáte mi, prosím, Picassa", loučí se chvatně. Souhlasím.

Uběhlo celé léto, Doubravka se nevrátila.

Skočila pod vlak u jedné malé horské železniční stanice.

-----------------------------------------------------------------------

"Tady máte stovku, tenhle obrázek si beru a uklidněte toho psa, bolí mě z jeho štěkání hlava", důležitě promlouvá panovačná madam a v ruce drží malebný obrázek.

"Pro vás není na prodej a pověste mi ho zpátky na plot", upozorňuji dámskou náfuku, kterou poznávám z městského úřadu.

"Hmmm, cccccc, budu muset prověřit, zda je vaše přirodní plotová galerie u rodinného domu legální", dodá s výrazem, který napovídá, že se jí právě do krku vloupalo kružítko.

"Výborně, začněte prověřovat, zařizovat ale hlavně zvedněte už konečně svůj líný zadek a začněte konat ......", řvu žalostně jako lev a můj hořký řev se line po celé ulici.....