Nemám ráda situaci, kdy si připadám jako hlupák a za zády mi posměšně zní: „Měla jste se informovat!“ Opravdu už začínám být na tohle slovní spojení hodně, hodně alergická….
Tak například. Před dvěma měsíci zvesela nastupujeme do vlaku jednoho nejmenovaného soukromého dopravce, před námi čtyřhodinová cesta z Prahy domů. Lístky jsou s měsíčním předstihem zakoupeny u autorizovaného prodejce. Podotýkám, že jízda tam proběhla v úplném pořádku. Jenže na zpáteční trase marně hledáme svá, již známá místa. Běháme jako šílenci po celém vagónu, a když plechový „dostavník“ prolezeme doslova skrz naskrz, včetně místnůstky, kde i pán král „úřadoval“ stejně jako jeho poddaný, opět se nevěřícně ocitáme na nástupišti a nešťastně vyhlížíme jakoukoliv pomoc…
Mladičký rozježený stevard kroutí hlavou, volá kolegyňku, která si dává hodně na čas, a oba nám pak s ledovým klidem oznamují, že jízdenky jednoduše nevlastníme, neboť došlo k přečíslování vagónu a naše místa právě kvůli tomuto matematickému procesu zanikla. Známá otázka směřovaná k mojí osobě „Proč jste se neinformovala?“ je korunovaná mým bezradným, zuby skřípějícím, úšklebkem.
Cestu jsem strávila v dětském kupé, na provizorním místě, kde nejen nahlas běžela televizní pohádka, společně s ní i děti, jejíchž běh postrádal začátek i konec. Chápala jsem tyhle děti, ano chápala, neboť na své dovádění měly právo, byly ve svém. Jen - jak jsem k tomu přišla já, násilně vpasována do věku max. 10 let. Moje hlava vyskytující se ve středním stadiu života to jaksi na vědomí nevzala, rozbolela se a třeštila o sto šest. O nohách už ani nemluvím, neboť byly celou dobu skrčené, v možnosti narovnat je, bránila pevně k podlaze přišpendlená dětská knihovnička. Chyběla mi rovněž přítomnost cestující rodiny, která byla rozdělena způsobem - každý člen v jiné části vozu. O společném sdílení železniční trasy se nám tedy mohlo jenom zdát.
Pointa celého nešťastného příběhu byla v tom, že následující vagón první kategorie postrádal cestující a naši stevardi zase improvizační vtipnou kaši. Po svém vyřešili takto vzniklou situaci stylem: „Však „baba“ i její rodina sedí, co víc by ještě chtěli ……
Ano, ano, měla jsem předpokládat, že dojde k přečíslování vozu, což se stává a klienti by měli danou situaci vzít na vědomí (odpověď na moji reklamaci). Jenže nemám to štěstí vlastnit křišťálovou věšteckou kouli ani jiné podobné zařízení. Bohužel také nemohu chtít po svém mozku, aby přemýšlel v relacích, co kdyby, jak kdyby, proč kdyby….
A protože jsem se do takovéto situace nedostala poprvé, chtěla bych jen připomenout, že ačkoliv jsou informační technologie na vysoké úrovni a podávají kvantitativně a zajisté i kvalitativně rozsáhlé množství informací, postrádají jednu důležitou vlastnost – lidské pochopení. Internet prostě nedokáže podat pomocnou vstřícnou ruku z masa a kostí.
Vím, kolikrát je ve hře mnoho faktorů, pohledů a úhlů, ale proč by například nemohla prodavačka upozornit nakupujícího důchodce, který špatně vidí a tudíž si ani nemohl přečíst malý letáček na dveřích obchodu, že k pracímu prášku, který má v košíku, je ještě jeden jako bonus zdarma. Nebo muzejní pracovnice doporučit možnost existence nově zavedeného levného úterý, které je pro návštěvníky za poloviční vstupné nebo zámecký kastelán odkázat návštěvníky na bezplatnou prohlídku přilehlého města……………..
Opravdu, jde především o vstřícný přístup a věřme, že každý člověk bude za dobrou radu rád a vděčen. Vždyť dobrá rada byla, je a bude nad zlato a poskytující se stane prostě a jednoduše zlatým příslušníkem lidského rodu.
Takže za každé zlatíčko v dnešní společnosti palec vzhůru, jazykem moderní technologie, nebo-li internetově - Level up!
