Pomerančový Pedro

Chci se uložit k spánku, když mě přepadne drnčení domovního zvonku. Nepříjemný zvuk násilně vpadne do mých uší, leknu se a vyrážím neochotně otevřít. Nikde nikdo. Udělám tedy krok vpřed a zakopnu o slizkou věc.  

Zkontroluji terén pod sebou a uvidím kulatý pomeranč, jemuž někdo dokreslil černým centrofixem chechtající se obličej.

"Nejsem na ty vaše fóry zvědavá!", zařvu na celou chodbu a prudce bouchnu dveřmi.

Jistojistě toho pomerančovníka nastražili dva sourozenečtí vypečenci z třetího patra. Nedávno jsem je napomínala, aby nekopali do popelnic na dvorku. Ničeho si neváží - ani ovoce. Co my bychom za v socialistických dobách za pomeranč dali!

Ale vlastně, proč ho tam nechávat, potraviny jsou drahé, otevírám znovu dveře.

Všimnu si, že na hlavě pomeranče je zapíchnuté párátko s praporkem a na něm vzkaz: Je mi zima, mohu se ohřát?

"Ach jo, co mám s tebou dělat, ale žádné tropy v mém bytě nečekej, já totiž netopím", napomenu ho a vezmu dovnitř. Než pomeranč postavím na kuchyňskou linku, v ruce ještě potěžkám jeho váhu, nerada bych zemřela při bombovém útoku.

Vše v pořádku.

"Dobrou noc", řeknu a vzápětí sebe samu napomenu. Vždyť to není normální povídat si s pomerančem.

Na druhý den jdu nakupovat a na rohožce leží maličké psaníčko. Adresát: Pan Pomeranč.

Zakroutím hlavou, dopis vezmu a neslušně ho rozbalím. Uvnitř je nakreslené srdíčko a v něm dívčí obličej. Koho jen mi ta holčičí tvář připomíná?

"Píše ti milenka, snad nežárlí, že bydlíš u mne", podstrčím malý papírek před pomeranč. Zdá se mi, jakoby se jeho rozhihňaná pusa ještě více rozchechtala.

Další den jsem zase na rohožce objevila starý škrpál. Poznala jsem, že je z naší půdy.

"Zvykla jsem si, že ti píši milenky, ale že si budeš z mého bytu dělat smetiště, tak to teda ne", hubuji pomeranči a ze zvědavosti si starou botu prohlížím. Něco mi připomíná, ale je to už tak dávno...

Odpoledne jsem na chodbě narazila na ty dva rošťáky ze třetího, pozdravili, až po hlasitém napomenutí svého otce.

"Velká škoda, že nemáte rádi pomeranče", utrosím po pozdravu.

"Cože? Kde jste to sousedka slyšela, citrusové plody jsou v naší rodině in a pomerančový džus se u nás v lednici ani neochladí. Než byste řekla švec, jde z naší močové trubice směrem k vám - do druhého patra", drze odpovídá mužská hlava rodiny.

"Hulváti, starý i mladí", pomyslím si a bez rozloučení odcházím.

Na rohožce u bytu pro změnu nacházím obal žvýkačky Pedro z roku 1968. To mi bylo třináct. Jak já dané žvýkačky milovala.

"Takže tvé jméno je Pedro, já jsem nějaká Jarmila, těší mě", spustím na pomeranč a všimnu si, že jeho slupka už ztvrdla a zestárla.

"Achich ouvej", vzdychnu. "Budu tě muset brzy vyhodit", zarazím se a slovo vyhodit nahradím slovem zakopat.

"Ano zakopu tě na dvorku, možná na jaře z tebe vyroste pomerančovník s mnoha plody a těm třem padouchům z vyššího patra hromadně prasknou močové trubice!

Z přemýšlení mě vytrhne zvonění.  Kdo zase!

Otevřu dveře....

"Ahoj, jdu navštívit  pana Pedra, mohu?", usmívá se sympatická šedovlasá dlouhovláska.

"Eliško!", vykřiknu překvapením. Poznávám tu malou holku, se kterou jsem se seznámila před více než padesáti lety ve frontě na pomeranče. Byla tehdy velká zima, my dvě neměly rukavice a navzájem jsme si zahřívaly ruce tím, že jsme si na ně foukaly teplý ústní vzduch.

Eliška se právě nastěhovala do domu naproti, byla o dva roky mladší. Jak jsme si tehdy vyhrály na naší půdě, tajné království!

Eliščin táta byl však voják z povolání a tak naše kamarádství trvalo necelý rok. Stěhovali se zase jinam.

My dvě se nechtěly loučit, proto jsem si nakoupily větší množství žvýkaček značky Pedro, rozžvýkaly a polykaly, abychom skončily v nemocnici a mohly být spolu....

"Holka, nebylo těžké tě najít, zůstala jsi na místě, to já se zakutálela na opačný konec republiky a nyní se vrátila, ale nejdřív jsem vyslala Pedra, aby občíhnul terén a snad i napověděl..."

Zastyděla jsem se.

"Jsem už stará a natvrdlá", omlouvala jsem se s ruměncem na líci.

"Ale kdepák, to Pedro je za zenitem, co kdybychom si jím, Jarmilko, okořenily svařáček", směje se Eliška a z tašky vytahuje lahvinku vína....