Drze se vetřel do mého bytu, bez pozvání, bez optání. Sprostě se v něm roztahoval a já se ho nemohla zbavit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem slušná a počestná dáma a nehodí se, abych sdílela domácnost s cizím tvorem.
Ten si však na důkaz svého vítězství nade mnou mnul zálibně přední končetiny a já měla pocit, že se mi do očí vysmívá.
Daný vetřelec byla moucha - masařka, jenž mi vletěla do obývacího pokoje jedno víkendové dopoledne na začátku května. Lítala po pokoji jako splašená a k tomu vulgárně bzučela. Vzala jsem na ni mucholapku a snažila jsem se jí dostat do patřičných mezí. Jenže byla rychlejší než já, usadila se na rostlinu "tchýnin jazyk" a ten svůj na mě posměšně vyplazovala. Měla jsem sto chutí vyhodit tchýnin jazyk i s touto nežádoucí nájemníci z okna ven. Tím by byl můj obývací pokoj osvobozen od rostlin i zvířat.
Toto jsem však nemohla dopustit, výše jmenovaná rostlina, byl jediný můj rostlinný exemplář, jiným se u mě prostě nedařilo a odporoučely se do rostlinného nebe.
Souboj jsem vzdala, celá udýchaná jsem se vyčerpaně posadila na gauč a snažila zvolit jinou taktiku - rozumně se se svým soupeřem domluvit. Navrhla jsem tedy: "Když budu spát či pohybovat se v obývacím pokoji, nechci slyšet bzučení, když se však moje osoba odporoučí jinde, můžeš bzučet do aleluja!" Zdálo se, že moucha pochopila a jakoby zasalutovala, chlupatou nožičkou udělala na čele stříšku.
Tím byla definitivně pasována na vojáka, hmyzího mužského - pana Mouchu a já od té doby přestala být single.
Vždy, když jsem přišla domů, pan Moucha bzučel na uvítanou. Pokud jsem vydala povel: "Dost!", zalezl na list rostliny v květináči a byl pokoj. Naše soužití tak fungovalo.
Asi týden nato jsem dělala velký úklid, myla okna, drhla podlahu, leštila v koupelně kachličky. Na danou proceduru si vždy sundávám zlatý náramek, který nosím na pravé ruce. Je to památka na mou maminku. Po pečlivém úklidu jsem náramek nemohla najít a ani jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem ho položila.
Brečela jsem a stěžovala si na osud panu Mouchovi. Ten způsobně seděl na své rostlinné oblíbenkyni a mé trápení pozorně poslouchal.
Na druhý den jsem šla do práce a po příchodu jsem neslyšela známý bzukot. "Pane Moucho, pane Moucho, kde jste?", moje volání se rozléhalo prázdným bytem. Nikde nikdo.
Uvařila jsem si kávu a po ní se dala znovu do hledání. Neúspěšně.
Zaleju aspoň tchýnin jazyk, je poslední živý tvor v mém bytě, zaslouží si to, napadlo mě.
A tam u květináče na parapetu ležel můj ztracený náramek a uprostřed něho pan Moucha, jakoby spal, na zádech s nožičkami nahoru. Jeho čas na tomto světě vypršel.
"Děkuji, pane Moucho", opatrně jsem jeho křehké tělíčko nabrala na kávovou lžičku a zahrabala do hlíny v květináči, tady to měl přece tak rád.....
Zlatý náramek nosím stále a když se na něho podívám, slyším v dálce lehounké hmyzí bzučení.
