Odpuštění

Ležela na víku popelnice. Malá červená sametová krabička s ručně napsaným nápisem: "Pro moji lásku". Penzista, osmdesátiletý Kamil, šel zrovna okolo, když ji spatřil. Balancovala na té popelnicové střeše jako éterická baletka.  

Byl Štědrý den a Kamil se jako vždy vypravil do nedalekého kostelíku na půlnoční mši. Popelnice na smíšený odpad stála naproti vchodu jeho bydliště. 

Kamil chtěl nadzvednout poklop a hodit malý pytlík s odpadem, když ji uviděl. Rozhlédl se kolem dokola, nikde nikdo.

Krabičku opatrně otevřel. Leželo v ní malé papírové srdíčko, na kterém bylo něco napsáno. Kamil dlouho přemýšlel, zda má věcičku vzít, ale pak se rozhodl a vsunul jí do kapsy kabátu.

Cestou na mši se mu před očima začal promítat jeho vlastní příběh. Před dvaceti lety měl známost, milou a hodnou Marušku, do které byl zamilovaný až po uši. Marie byla téměř dokonalá, až na jedno - bydlela se svým mentálně postiženým synem a Kamil tehdy danou situaci nerozdýchal.

Od toho nešťastného rozchodu nebyl jeden jediný den, kdy by na Marušku nemyslel. Kolikrát si vzpomněl i na jejího syna Františka, který byl sice postižený, ale hodný a bezproblémový. Kamil sám děti neměl a proto si nedovedl představit, jaké je to žít s dospělým postiženým synem. Opanoval ho obyčejný lidský strach.

Jak by nyní rád vrátil čas, jak by rád ten rozchod vzal zpátky. Jenže už to nejde. Maruška s Františkem se před deseti lety, přímo na Štědrý den, zabili v autě při zpáteční cestě z návštěvy. Opilý řidič jim vjel  rovnou do protisměru....

Kamil si vyčítá, že mohli všichni společně prožít krásné roky a pak spolu odejít do nebe. Nemusel by živořit. Je starý, nepotřebný, všechno ho bolí a navíc má těžké deprese. Kdyby měl více odvahy, tak by to trápení sám ukončil. Jenže on si celý život připadá jako ustrašený srákora.

Vstupuje do chrámu a kostelní varhany se rozezvučí a hrají první koledu. Kamil usedá do jedné z kostelních lavic. Vytahuje z kapsy červenou krabičku, látkovým kapesníkem si očistí sklíčka zamlžených brýlí a čte vzkaz na papírovém srdíčku ležícím uvnitř: "Miláčku, promiň, nemohu ti dát dárky, po kterých prahneš, nabízím pouze svoji lásku, Tvůj Šimon".

Kamilovi se třese ruka, která drží srdíčkový vzkaz, oči mu zvlhnou. Jak by ve svém věku byl rád, kdyby ho někdo miloval, nebo alespoň měl trochu rád. Proč musí člověk zestárnout, aby si začal vážit toho, co mu v mládí připadalo tak bezvýznamné, nicotné, obyčejné. Jak rád by předal dotyčné slečně své zkušenosti, jak rád by ji zabránil, aby krabičku nevyhodila do popelnice.

Kamil celou mši přemýšlí, vzpomíná....

Ke konci mše se mu v těle rozlil nepopsatelný hřejivý pocit a on zašeptal: "Odpouštím ti, mladá, krásná, nerozvážná dívko, odpouštím ti za toho mládence", a zvedl se k odchodu.

Venku, před kostelem přál starý kněz každému věřícímu ke Štědrému večeru.

"Konečně se usmíváte", stiskne Kamilovi ruku.

"Pane faráři, já jsem právě někomu odpustil", odpovídá Kamil.

"Odpustil jste hlavně sobě samému a to je to, po čem vaše duše tolik toužila", jemně ho po tváři pohladí páter a jejich stařecké oči se navzdory času, prostoru a dimenzi střetnou v tom nádherném lidském svátečním souznění.