Novodobí Bídníci

Tahle partička byla vlastně taková hromádka nešťastníků, kterou by v jiném kamarádském sdružení vypoklonkovali. Tři nešťastníci, kteří takzvaně zbyli na ocet - dva mladíci a jedna slečna.  

"Tlama" byl drsný typ rockera, který již ve dvaceti vykazoval tak zchátralý chrup, že by mohl soutěžit se samotnou paradentózou.

"Bowling" statný, obtloustlý mladík, který si pivem a tvrdým alkoholem denodenně přifukoval nejen svoji monstrózní břišní pneumatiku. A mimochodem první přezdívka "Koule" se  střetla s jeho hysterickým výstupem, kdy to pořádně schytala nevinná lavička v přílehlém parku.

"Holka" byla jediná slečna v partě. Byla typ děvčete s nevděčným mindrákem své ohyzdnosti, která ji vždy vyautovala z jakékoliv dívčí party.

Všichni tři pocházeli z chudých, takzvaně "sociálních", rodin.

Scházeli se na jednom místečku terezínského opevnění, popíjeli, nadávali, sem tam kolem nich prolítnul fet, který  s vděkem zachytli a zkonzumovali.

Tak plynul jejich nudný mladý život.

Intervaly jejich střetnutí se prodlužovaly, zvláště po vyučení, kdy ani jeden z nich nenastoupil do práce. Zpočátku byly nějaké brigády, potom už ani ty ne.

Byl krásný červencový večer, když to Holku napadlo. Podniknou nějaký výlet, nikdy na žádném nebyli. Nastoupí bez jízdenky do prvního vlaku a když na ně průvodčí příjde, vystoupí a pak se uvidí.

Tlama a Bowling nejprve krčili nos, ale Holka velmi intenzivně žadonila, tak se nakonec dali přemluvit.

Vše běželo podle plánů. Průvodčí je vyhmátnul dosti pozdě, takže na předposlední stanici vystoupili na jednom malém a zaplivaném nástupišti.

Vydali se rovnou za nosem, šli polem, lesem a když je už začínaly bolet nohy, přihnal se takový déšť, že zmokli na kost.

Protože se stmívalo, dostala Holka nápad, poprosí o nocleh a případné usušení věcí v nejbližší chalupě.

Malé stavení na polosamotě moc vlídně nevypadalo, ale když se objevil asi třicetiletý chlapík s úsměvem od ucha k uchu, všem se odlehčilo.

Majitel Stanislav chaloupku zdědil od prarodičů a vlastními silami budoval svůj nový domov. Jeho přítelkyni se to však začalo zajídat, chtěla cestovat, bavit se a proto zůstal nakonec Standa sám.

Všem třem nebožákům dal suché oblečení a také pro ně našel místo na spaní.

Brzy ráno je probudil a hned zapřáhnul do práce - naštípat dříví, nanosit polínka do kůlny, poklidit domácí zvířectvo....

Před obědem byli Tlama s Bowlingem hotovi, doslova hubou orali, slepicemi znetvořenou, půdu na přilehlém dvorku.

Rozhodli se tedy, že toto nešťastné pracovní místo okamžitě opustí. Svůj plán oznámili Holce.

Ta se však zdráhala, Standa byl první kluk, který ji oslovovat křestním jménem, dalo se s ním povídat. Rozhodla se, že zůstane.

"Měli jsme Holku vzít také, ten Trautenberg je magor", utřel si při zpáteční rychle chůzi čelo Bowling. "No, hlavně, kdo nám teď dá...", zazubí se Tlama. "Však si brzy najdeme jinou kost", mávne rukou Bowling a přidá do kroku.

---------------------------------------------

Deset let uběhlo jak voda. Žaneta se Standou zůstala a dokonce mu porodila čtyři děti. Ovšem nejmladší dvouletá dvojčata jí dávala pořádně zabrat. Poslední dobou si několikrát vzpomněla na záhalčivý život s bývalou partou a začala snít aspoň o jednodenním návratu na známá místa a pronuděný den.

Poprosila Standu, aby pohlídal děti a ona se vypravila vlakem do rodného města. Stanislav souhlasil.

Motorák vezl Žanetu jako tehdy před lety - pomalu a líně.

Na stoupátku při výstupu z vagónu Žaneta zbledla. Přímo na lavičce u traťového domku seděli dva mladí bezdomovci. Poznala je - bezzubého a vychrtlého Tlamu a nezdravě opuchlého Bowlinga.

Potichu je pozdravila. Současně se oba na ni podívali. Musela jim napovědět.

"Jéjda, to jsi ty, Holka - takže Trautenberg tě nakonec dostal nejen do postele", zazubil se jednozubý Tlama.

"Nechcete se mnou zajít za mámou", navrhla Žaneta.

"Tvoji mámu jsme před pár lety stěhovali k jejímu novému šamstrovi. Břicho jí končilo snad až na Pankráci", oznamoval v obličeji brunátný a oteklý Bowling.

"Kolik vás vlastně dohromady je, když je ještě stará tak plodná?", důležitě se zeptá Tlama. Žaneta se zarazí, vlastně neví, kolik má sourozenců a kontakt na matku také nemá.

"Kde se odstěhovala?", zeptá se. "Co my víme, my jsme ji nezbouchli", rozchechtají se oba dva.

"Půjdu se tedy projít městem sama", pokračuje Žaneta v konverzaci.

"Jen běžte madam a nezapomeňte se vrátit, musíte pozvat staré kámoše na pivo", dvojhlasně odpovídají.

Žaneta prochází mrtvým městem, nikde nikdo. Jen starý zelinář si vzpomněl na, u něho nakupující, holku a její početnou, hlučnou, problémovu a věčně bez vindry rodinu.

Vrátila se na nádraží ve smutné náladě. Pozvala alespoň ty dva na pivo a  malou zelenou.

Do odjezdu zbývají dvě hodiny. Asi po hodině řeč vázne, nemají si co říct. Oběma mužským parťákům to však nevadí - hlavně že je zadarmo chlast.

"Co kdybychom si zašukali, my už to tak dlouho nedělali", vystřelí ze svých nevzhledných úst Tlama.

Žanetě se najednou odporem zvedne žaludek. Má co dělat, aby doběhla na WC bez újmy. V oné místnosti je dost dlouhou dobu, jen silou vůle zabraňuje svým očím, aby neronily slzy.

Potom u výčepu objedná ještě dvě piva a dvě zelené, zaplatí útratu a bleskurychle utíká na perón.

Tam se konečně rozpláče. Pláče a pláče.

Do odjezdu vlaku zbývá půl hodiny. V osvětleném okýnku hospody páté cenové skupiny jdou vidět obrysy dvou mužských postav, sedících stále na stejném místě. Popíjejí, nemluví, jen sedí a hledí.....

Vlak konečně přijíždí. Žaneta si utírá poslední slzu, usedá do kupé a poprvé se dnes usměje. Má  vlastní domov, hodného Standu a své děti.

Ona vyhrála!  Má to, po čem celý život tak zoufale toužila....