Vendelína uklízí ve škole, dříve učila, nyní uklízí.
V této škole se vyskytují celkem čtyři koordinátoři čistoty a pořádku.
Vedoucí, tělesně ani velitelskými povely nepřehlédnutelná, šéfová– zvaná Holubice, jenž, ani při XXL nadité fantazii nevlastní holubičí, povahu.
Dále pak klepna Pralinka – malá, vlezlá ženská, pravá ruka šéfové i skvělá donášečka v jednom. Takový kyborg s radary zaměřenými na drby a pomluvy, který je schopný k získané informační směsici přihazovat nejrůznější, pikantnostmi vytuněné, fejky.
Pak ještě jediný mužský uklízecí kolega, Šatouš, což je emeritní profesor a k tomu velký podivín.
No a v neposlední řadě ona - Véna. Jediná bez přezdívky, říkají jí Véna, což bytostně nesnáší.
„Tak co, Véno, už jsi se smířila s tím, že tvé nudné hubě dal kopačky jeden vykotlaný zubouš?“, položila Vendelíně otázku vedoucí úklidových koordinátorů hned na začátku směny.
„Tohle mám vyřešené“, vycenila Vendelína na šéfku zuby.
„Ty vole, Véno, kolik si cálovala za ten ukázkový kus porcelánu?“, detailně a s údivem si Holubice prohlížela nový zub své kolegyně.
„Ani se neptej“, odpověděla Vendelína, která sama byla překvapená, že jí přes noc vyrostl vlastní, sněhově bílý, špičák.
„Pralino, pojď sem, to budeš čučet na Vénin chrupový aparát! Má první umělý zub a zubařský mamlas jí ho udělal reflexní, aby v noci svítila. Teď bude mít kupu nápadníků, šetřílků, kteří nechtějí platit za noční proud!“, řehotala se nahlas, smíchem party podnapilých fasádníků, vracejících se z dvanáctihodinové šichty, tahle hrubá, drsná a k tomu všemu nejkulatější osoba na celé škole s takovou razancí, až rozpohybovala své vlastní tukové břišní zásoby do rytmu hodně zrychleného techna.
„Dejte mi obě pokoj a prosím, nejsem Véna, moje křestní jméno není Václava!“
„Promiňte, milostpaní Vendeto, a smíme se zeptat, kdy už budete konečně učit a nebudete s takovými sprostými uklízecími štětkami vytírat podlahy?“
„Nebojte se, už brzy“, odpovídá klidně Vendelína.
„Tak dost keců, Véno, běž uklidit chlapecké hajzly, ti hajzlíci to tam pěkně zaneřádili, těšíme se, že až budeš učit, dáš je do lajny“, vydává rozkazy Holubice.
„Jo, už jdu“, řekne Vendelína polohlasem a v duchu už vymýšlí plán, že hned, jak přijde domů, bude znovu vytáčet ono tajuplné telefonní číslo.
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
