Konečně doma! Vendelína odhodila kabelku a zamířila do sprchy. Byla z předcházejícího hřbitovního sprintu propocená až na kostru. Navíc návaly hormonálních vln ji poslední dobou razantně vyšplouchávaly z pohodového života.
Teplá voda působila blahodárně, pak ještě krátká ledová sprška a mycí ceremoniál je zakončen příhodným úslovím: „Nezapomínej, sokolíku a sokolice, na očistu svého těla, budeš zdravím odměněn!“
„Jenže moje zdraví je právě ve výkonu trestu“, povzdechla si Vendelína zkontrolovala se v zrcadle.
Má totiž takový zvláštní rituál, možná přímo úchylku. Každý den se na sebe dívá do zrcadla. Postaví se přesně v osm hodin večer zcela nahá před velké zrcadlo a sleduje, jak její tělo chátrá.
Pozoruje nárust tukové hmoty na břišních partiích, dolíčky v pleti, nová mateřská znaménka, nové vrásky…..
Nezapomněla ještě na sebe vycenit svůj neúplný chrup. Ten vypadlý zub tolik chybí…
„Jednou se ze sebe pobliju a definitivně ukončím tenhle blbej zvyk“, promluvila sama k sobě a hodila na sebe noční košili s infantilními růžovými srdíčky.
Přesunula se na pohovku v obyváku a zapnula televizi. Na obrazovce bezprizorně běhal sem a tam krvelačný maniak s nožem v ruce. Vendelína pohotově ukončila jeho šílenou misi jedním kliknutím na ovládači.
Vzpomněla si na kabelku v předsíni.
Vytáhla z ní fotku s dokonalou figurou a ještě dokonalejším obličejem. Rychle to, co jí závistí zvedalo žaludek, přetočila na zadní stranu.
Dlouho, dlouho se dívala na řádek s číslicemi načmáraný černým fixem.
Potom vytáhla z kabelky svůj mobilní aparát, zase přemýšlela, přemýšlela a přemýšlela, až se rozhodla. Třesoucí rukou vyťukávala číselnou řadu napsanou černou fixou….
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
