Nedělní výlet s naháči

Jsem obrýlený tvor středního věku mužského pohlaví a k tomu s ohromnou turistickou vášní. Většinu víkendových dnů trávím poznáváním naší krásné české země. Danou letní neděli jsem vyrazil už včasně ráno.

Čekal mě třicetikilometrový výšlap do skal a lesů, těšil jsem se opravdu hodně.

Na svých výpravách nechávám nezbytnou součást mého obličejového vybavení - brýle, ležet na dně batohu. Snažím se vystačit si  s vlastními kukadly.

Prvních pět kilometrů jsem na své cestě nepotkal živáčka a když jsem stoupal do skal, zapotil jsem se tak, až mě přepadlo nutkání odskočit si na malou stranu.

Přiznám se, že jsem ani nepomyslel odklidit se do křovinatých intimních míst. Nikde nikdo, proto jsem si stoupnul k mohutnému bílému balvanu na jedné ze skal.

Uchopil jsem jezdec od zipu v poklopci, kterým jsem sjel dolů, když se bílý balvan pohnul. Leknul jsem se tak, že mi ruka ztvrdla a já nemohl vytáhnout zipový jezdec ani nahoru ani opačně.

Přímo přede mnou ležela veliká nahá paní. "Klidně to dokončete, ale prosím opodál,  jistě chápete, že bych se necítila komfortně, kdybyste mě pokropil", usmála se.

"Pro....promiňte, omlouvám se, nemám brýle, neviděl jsem vás", koktal jsem a pravou rokou zakrýval oči, levou ruku jsem měl stále uvízlou na zaseknutém zipu a přitom poskakoval jako vrabčák, strašně se mi chtělo, hrozil mi kolaps ve formě počurání se.

Nakonec jsem se však velkou silou své vůle dopotácel do křovin a odlehčil si.

Na místo činu jsem se znovu vrátil, proč to nepřiznat, se zvědavosti, zda se opalující dáma neoblékla.

Neoblékla, dál ležela na zádech a v krátkých intervalech natahovala střídavě jednu nohu a poté druhou.

"Neostýchejte se, já se neopaluji, jedna se o sexekologickou perfomanci v terénu, jsem umělecké dílo, můžete koukat, ale nesahat, jako byste si prohlížel obraz", ujišťuje mě.

"To jako že mohu.....", nevěřícně jsem kroutil již obrýlenou hlavou.

"Jo, koukat můžete, jak dlouho chcete, jsem přece umělecké dílo", vysvětluje a zavírá oči rozložitá dáma.

"Děkuji za nabídku a nebojíte se, že vás někdo znásilní", ptám se hloupě.

"Jedná se o výstavu, další živé obrazy jsou poblíž, přispěchaly by na pomoc, kdyby slyšely mé zoufalé volání. Pokud budete mít štěstí, uvidíte je, jedná se o umělecký tanec divoženek, nechte si brýle na nose", odpovídá se zavřenýma očima.

"Mně to stačilo, děkuji, dejte pozor, ať nenastydnete", mele sám od sebe můj jazyk a já ho jen stěží ovládám.

"O mé vaječníky se bát nemusíš, odvážný skautíku", přejde do tykání mohutná slečna a převalí se na břicho.

"Tak ať se vám daří", rozloučím se a rychle pospíchám ze skal pryč.

Cestou však narazím na pětičlennou skupinku mužů, jsou nazí, jejich těla jsou zahalena do průsvitných plášťů.

"Nechcete si s námi zatančit, psychicky se uvolníte", volají na mě vesele a imitují jakýsi vilí tanec.

"Už jsem se uvolnil, tam nahoře", odpovídám  a ukazuji směrem ke skalám.

"Snad jste neublížil naší královně", hrozí na mě rozzuřené mužské víly a nebezpečně se ke mně přibližují.

"Prosím, ne, my... myslel jsem mo....močové vyprázdnění", stěží jsem ze sebe vykoktal a bez rozloučení vzal nohy na ramena.

Utíkal jsem a utíkal. Zastavil jsem až před dvojici turistů.

"Běžte zpátky, otočte to, nechoďte tam s tím dítětem, les je plný nahých", informoval jsem starého pána s vnučkou.

Ten jen kroutil hlavou a oba se na mě dívali jako na mimozemšťana. Raději jsem se otočil čelem vzad a přidal do kroku.

"Dědečku, ten pán vypadá moc špatně, jakou má nemoc?" slyším za svými zády.

"Kořalkus mnohopivis, Marcelko, ale neboj, není to nakažlivé", pohladí děda po vlasech svou milou vnučku a dál pokračují směrem ke skalám.