Necita

Třetí "fárání" do popelnic a opět velké kulové! Aleš si znechuceně odplivnul. Jeho plivanec, ovlivněný konzumací směsice plastového piva a krabicového vína, přistál na víku černé pudlice, z níž vyskočil mladý houmlesák.

Chlap s kapucí ho prudce odžduchnul. Bez omluvy zamával před Alešovým ksichtem vyfáraným pokladem - krabicí s nedojezenou pizzou a odfuněl.

Jak Aleš, nebo-li přezdívkou mezi bezdomovci Šela (pozpátku přečteno jeho jméno), nesnáší tyhle zfetované týpky. Kdyby se mu vrátila síla, rozmáchl by se a vší silou by svou pěst vmáčknul do chlapova rozkřeněného ciferníku.

Jenže poslední dobou je slabý, má bolesti a dokonce se již podruhé pomočil. Což je přímo drastické  v tomto prosincovém počasí!

Ano, Šelovi zvoní hrana, těžký alkoholik, padesátka na krku, šestiletý život na ulici....

Není schopný si už nic ani ukrást, jeho hbitost sežral zub času a ruce se třepou jako prvomájová mávátka. Poslední berlička - fárání do popelnic je také v trapu, než otevře víko, funí jako stará lokomotiva a to ještě ani nehrábl.

Také mu otéká tělo, jeho břícho vypadá, že každým dnem porodí velbloudí dvojčata.

Situace je tristní.

Šelovi se od hladu točí hlava, nohy v počuraných kalhotech mrznou, břicho tvrdne čím dál víc....

Najednou ho to napadlo, vrátí se domů, vezme si vše, co se dá zpeněžit a užije si zbytek života jako pán. Prachy budou na luxusní žrádlo, značkové pití a přepychové šlapky.

Šela zajde tedy do svého pelechu, hrábne pod nemožně páchnoucí čabraku a vytáhne suché tepláky, které mu před týdnem přinesl terenní pracovník.

A vydá se na cestu.

Je už tma. Rodný domek se mu zdá poněkud zchátralý. Otevře si branku a spatří v okně slabé světlo.

Nu což, když by natrefil na své rodiče, stačí malá facka, jsou to už věchýtkové, zatočí se jim hlava, ztratí na chvíli vědomí a policajtům pak nebudou schopni popsat pachatele. Navíc mají věk a alzheimer je v jejich letech naprostá tutovka. Takto přemýšlí Šelův bezcitný mozek.

Než však vkročí do vnitřku domu, bouchne se na znamení odhodlání jako orangutan třikrát do hrudi. Je na sebe pyšný, nepropadá citům jako nějaká babská plačka. Je přece chlap a tihle starouši ho přestali před šesti lety tankovat. Co se od nich naposlouchal, jak oni vysokoškoláci mají dítě násosku, hochštafla, nefakčenka, negramotce....

Nezdržuje se klepáním. Prudce rozrazí dveře obývací světnice.

První, koho uvidí, je otec. Leží v posteli, na hlavě má pletenou čepici s bambulí, na krku šálu. Na stole před otcem zničehonic přistála mísa s bramborovým salátem. Až teď spatří, že tu mísu položila jeho máma, shrbená stařenka, která je tak maličká, že se stala neviditelnou. Na hlavě má pleteného kulicha a na sobě starý kožich prožraný srkz naksrz moly.

"Hernajs, to je zimnice, to je kosa", pomyslí si Šela a začnou mu drkotat zuby.

"Aleši, vítej", mává z postele jeho táta. Kdo mu naposledy řekl Aleši, ztrne dojetím Šela. "Při... přišel jsem si pro....", koktá rozrušeně.

"Vem si, co chceš, my už s mámou nic nepotřebujeme", odpovídá táta.

Šela se rozhlíží, co by mohl zpeněžit, ale nic nenachází. Kde jsou jejich obrazy, porcelán, sošky....? Nikde nic, světnice je skromná, vybrakovaná.

"Aleši, podívej, my na tebe nezapomněli", ukazuje jeho maminka fotku uprostřed jídelního stolu. Na fotce je on, jak si asi před deseti lety lebedí na zdejší zahradě. U fotky hoří z každé strany svíce a za rámečkem je nazdobená smrková větvička s několika ozdůbkami.

"Já, já, zapomněl, on je dneska Štědrý den", vyslovuje úžaslý Šela a v krku mu vzniká zvláštní knedlík.

"Ano a k nám přišel konečně po šesti letech Ježíšek", ukazuje na něho ležící staříček.

"Bože, vždyť já jsem zde vrazil s těmi nejhoršími úmysly - okrást vás a.....", odpovídá Šela, skloní se nad tatínkem a chce mu pomoci sednout si ke stolu.

"Nech, toho, synu, víš, já už nejsem Horyna, jsme starý ztrouchnivělý ležák, ale jedno vím jistě, ty bys nám nikdy neublížil, máš nás, tak jako my, ve svém srdci", pohladí staroušek Šelu po rukách, které mu chtěly pomoci posadit se.

A Šela?

Začne tatínkovi líbat staré upracované kostnaté ruce a nechává volně, beze studu, téct po své zjizvené a opuchlé tváři slzy, které se mu za těch šest let nahromadily uvnitř svého, ne úplně zkaženého, nitra.