Přeji co nejvíce lidem, aby jim nadšení dávalo křídla, aby měli možnost roztáhnout svá křídla a letět a letět.......
Když tak nad tím přemýšlím, nevím, kdy to přesně začalo. Nejsem si jist rokem, dnem, natož hodinou. Ale na co si vzpomínám zcela jasně, byl příchod nepatrného svědění, které se trvale usídlilo na mých zádech.Připomínalo mi to lehounký dotek tisíce motýlích křídel. A musím přiznat, že se nejednalo o nic nepříjemného. Ba zdálo se, že čím větší byla intenzita třepetání křídel těchto drobných živočichů na mém těle, tím radostnější bylo moje nitro.
Ten pocit se nedá konkrétně popsat, ale je jednoduše řečeno nádherný. Uvnitř vašeho těla to příjemně hřeje a vy si uvědomujete, že celý okolní svět je přívětivý a krásný. A hlavně je vám nakloněn, podporuje vás a to vzájemné souznění, lidskou řečí zvané „nadšení“, vás vynáší stále výš a výš.
S takovými pocity mi začalo na zádech „něco“ růst. Zpočátku jsem si nalhával, že vše zmizí, že je to jen můj subjektivní přelud. Ale čím více rostla ta divná věc na mých zádech, tím lépe jsem se cítil – fyzicky i psychicky.
Zvláštní na tom všem bylo, že moje dolní končetiny ztrácely sílu a byly čím dál lehčí. Kráčel jsem po zemi s takovou lehkostí, že jsem měl pocit, že se nepatrně vznáším. A když jsem náhodně potkal jakéhokoliv člověka, instinktivně jsem zaměřil svůj zrak na dolní část jeho noh, která mě přímo magicky přitahovala a já jsem s radostí vychutnával plnými doušky tuto náhlou sounáležitost.
Lidská chodidla – jakou důležitou roli mají v lidském životě? Je jedno zda-li patří bohatému či chudému, pohybují se, chodí, a za to si zaslouží ten užitečný luxus, kterým jsem zrovna já obdařen. Možnost vznášet se….
Kolikrát jsem se sám sebe ptal, kde se bere ta moje zvláštnost? Jak se nazývá tato vlastnost? Kde má své kořeny? A proč zrovna já? Stovky otázek přicházely a zase odcházely, stejně jako se střídá den a noc. Odpovědi jsem nacházel a posléze zase ztrácel.
Ve svém nitru jsem slyšel promlouvat tichý hlas. Nabádal mě, že já mohu pomoci druhým, usnadnit jim aspoň z části trnitou cestu životem a tím je udělat šťastnějšími. Ulehčit co nejvíce lidem pohybovat se, pokud možno volně a svobodně, což považuji za jednu z nejcennějších vloh živých tvorů.
A křídla rostla závratným až nadpřirozeným tempem. Nevím, zda je přirovnat k nějakému ptákovi, protože byla mohutná, skoro až andělská. Bál jsem se pomyslet na to, že bych se stával andělem. Tuto variantu jsem si nikdy nechtěl připustit.
Když narostla byla obdivuhodná, s velkým rozpětím, s bílým a hnědým peřím. Zpočátku jsem měl obavu, jak mě ostatní přijmou. Ale měli mě rádi stejně jako dřív. Připadalo mi, že si snad ani mé anomálie nevšimli.
Čas od času jsem svá křídla roztáhl a letěl. A kochal jsem se krásnými cihlovými domečky s nádechem do červena, zelenými zahrádkami, kopečky, svahy i výškovými budovy, vyznačujíce se jednoduchou a strohou architekturou. Vždy jsem přistál na jiné střeše a rozhlížel se kolem dokola. Měl jsem neskrývanou radost z toho, že jsem dal tomuto kraji kousek té naděje a s ní i budoucnost. Možnost aspoň z části žít podle sebe, podle svého uvážení. Miloval jsem tamější lid láskou otce – přísného, ochranitelského, snad i spravedlivého. Otce, který chce pro své děti jen to dobré.
Za svá náhle narostlá křídla jsem byl vděčen. Nevím, komu bych poděkoval, kdo byl příčinou mé tělesné změny. Uvažoval jsem a stále nemohl přijít na řešení. Mé úvahy byly různé – od zapojení logiky až po naprostou naivitu. Přišel jsem však na jediné, jsou tady pro to, abych já celým svým životem byl užitečný. Slibuji, budu se snažit……..
Je červencové ráno roku 1932. Mám před sebou dalekou cestu, s ní mi pomůže masivní ocelový pomocník, jehož křídla jsou kovová. Děkuji mu a nastupuji, část cesty se nechám svézt, před cílem zapojím svá křídla. Uběhlo sotva pár minut a moje křídla se sama od sebe roztáhla. V letním slunci se přímo nebesky třpytí, kapičky ranní rosy na nich vypadají jako perly. Jsou bez nadsázky nádherná. Je čas letět. Připravím se k letu a letím. Výjimečný to let. Kroužím nad krajinou, srdce mi v hrudi buší a nabírá na intenzitě. Vnitřek hřeje pocitem naplnění, štěstí, radosti. Náhle moje ústa zvolají: „Sbohem moje lásko…..!“
Stoupám vzhůru, stále vzhůru. Svá křídla již neovládám. Tělo přestávám cítit. Na má křídla usedá víra, láska a naděje….
