Mořský vlk

Sedával pod jednou letitou borovicí, jejíž kštice byla nejbujnější široko daleko. Opalený starý námořník, kterému před mnoha lety odplula domovská loď a ztratila se nenávratně  v moři. A on čekal, vyhlížel, doufal....

Poprvé jsem ho potkala na veřejné pláži, na kterou jsem doputovala athénským metrem, poté busem a ještě závdavkem asi kilometrovou chůzi po rozpáleném písku.

Měl privilegované místo pod nejlepší borovicí v celém okolí. Seděl uprostřed hloučku svých soukmenovců, ke kterým důrazně promlouval a oni ho až svatosvatě poslouchali. Debatu přerušil jen v tom případě, že ho něčím zaujala některá z procházejících osob.

Tou jsem byla také já. Neměla jsem totiž jiné východisko. Pokud jsem chtěla se osprchovat ve sprše na pláži, musela jsem projít kolem něho. Prohlížel si mě od hlavy až k patě, sjížděl očima nahoru a dolů, já cudně klopila zrak a úzkostlivě dbala na to, abych měla v ruce ručník, který jsem držela před svými břísními partiemi svých jednodílných plavek!

Jeho oční kontrola byla však důkladnější než metoda pavlačových tetek, žijících na začátku minulého století. Zrengenoval i moji kostru a usoudil, že nejzajímavější část mé tělesné schránky se nachazí na hlavě. Na tu svoji si vždy důrazně zaklepal a já měla pocit pasování na pomýlenou ženštinu.

Znervózňovalo mě to. Dokonce tak, že jsem pověřila svého nejstaršího syna, aby šel zjistit, proč takový manévr vykonáná vždy, když kolem něho projdu. Syn se vzpíral, ale já byla dosti neodbytná a když jsem přislíbila nějaké to připlepšení ve formě eura, uvolil se anglicky konverzovat.

Po dlouhé a docela veselé debatě přišel s tím, že "Mořského vlka", takovou přezdívku ode mne daný námořnický dědula vyfasoval, velmi zaujal můj hnědý klobouček, který nosím na hlavě.  Prý si takový vždycky přál.

Oddychla jsem si, nepůsobím jako bláznivá cizinka. Na důkaz pochopení jsem Mořskému vlku zamávala a on znovu ukázal na svoji hlavu.

Z pláže naše rodina odcházela až kolem osmé večer a v ten čas se Mořský vlk odvážil zaplavat si v moři. Přistoupil co nejblíže k vodě, smočil si své prastaré plavky, které zažily už kdeco a podle vizáže se nejméně jednou ocitly v dosti choulostivé, nebojím se říci, až velmi intimní, situaci.

Vlezl do moře a když mořská voda pohltila celé jeho dolní končetiny, odhodil na pláž ty svoje neandrtalské plavky. Plaval naostro a doslova si užíval svobodný pohyb v moři.

A tak to vždy probíhalo stejně.

Když jsem Mořského vlka uviděla potřetí a on si stále ťukal prstem na hlavu, rozhodla jsem se mu klobouček darovat. Jeho radost byla až dětinská, něžně mi políbil ruku a já byla na svůj čin náležitě hrdá.

Naše předposlední návštěva pláže však nezvěstovala nic dobrého. Den byl od pravého rána podivný. Cítila jsem takové zvláštní pnutí. Moře bylo nepřívětivé, vlny ostře bodaly do tváře. Opustili jsme tedy pláž dříve. Když jsme odcházeli, všimla jsem si Mořského vlka, jak nervózně přešlapoval na břehu......

Za dva dny se situace uklidnila a my vyrazili znovu na pláž.

První, co jsem na liduprázdné pláži uviděla, byl můj klobouček a plavky Mořského vlka, vedle  malý křížek vyrobený z větví borovice a spousta květin. Nebyla jsem schopna slova. Až přítomnost parťáků Mořského vlka mě probrala. Syn překládal tento bolestný žalm. Mořského vlka si v den, kdy jsme se viděli naposled, navždy vzalo moře...............

Ten poslední den jsem se již nekoupala. Vyčítala jsem moři jeho ukrutnost, proč si vzalo bez svolení nebohého Mořského vlka? Proč?

---------------------------------------------------------------

Dorazili jsme do Prahy. Rozpálené červencové ulice byly k nevydržení. A já v tom parném dni uviděla před vestibulem metra stanice C "Hlavní nádraží" svůj klobouček, který jsem před pár týdny darovala Mořskému vlku.

Měl ho však na hlavě jiný bezdomovec. Přistoupila jsem k dotyčnému blíž a pochválila jeho pokrývku hlavy. Skřehotavě se zazubil: "Paninko, z pochvaly se nenajím", smeknul klobouk a nastavil mi ho přímo před obličej tak, abych mu do něho mohla hodit jakoukoliv finanční vzpruhu.

Z peněženky jsem tedy vytáhla padesátikorunu a hodila na dno klobouku: "Ať aspoň vám tento klobouk přinese štěstí", dodala jsem. "Jasně, paninko, o tom žádná, o své štěstí  se postarám", zazubil se a s plnou parádou mi ukázal svůj prořídlý zubní cedník.

Už jsem ho neposlouchala, pomalu jsem se odebírala k domovu.

Modré nebe mě však nedoprovázelo. Obloha se zčistajasna zatáhla a kapky deště se pomalu roztančily na mé tělesné skořápce. Zlehýnka dopadaly především na mou hlavu, na mé vlasy a já měla pocit, že mě někdo jemně hladí. Tušila jsem kdo.

Proto jsem se zastavila a souzněla s těmi vodními kapičkami, které se rodily tam někde vysoko, v nebi. 

A v ten okamžik jsem se navždy usmířila s tou nádhernou, blahodárnou vodou, která přináší život a někdy si ho také bere.