"Dnes zemřel Hugo", informovala, jako každým rokem, droboučká stařenka Lea a hned se sháněla po své věrné společnici - umělohmotném chodítku. Znamenalo to, že navštíví přilehlý park, usadí se na lavičce a začne vzpomínat.
Loni, přesně v polovině léta, bylo krásné počasí. Sluníčko to s výhřevnosti dosti přehánělo a starým lidem tak nepřímo zatápělo pod jejich oslabenou tělesnou schránkou.
Lea však urputně trvala na svém každoročním rituálu, který prováděla rovných dvacet let.
Apolena, zaměstnankyně domova důchodců, jí její nápad, vzhledem k parnému dni, marně vymlouvala. Stará dáma si však nedala říci.
Byl kumšt najít lavičku ve stínu.
Už, už si obě ženy myslely, že dnes mají smůlu a odkráčí zpět do budovy, když znenadání dva pubertální výrostci vyskočili ze zabraného lavičkového posedu. Viníkem prudkého výskoku byla zpráva na mobilu jednoho z nich.
Apolena s paní Leou dosedla na uvolněnou lavici a Lea začala povídat o svém manželství. Bylo příkladné, téměř bez žádných vroubků. Ti dva se velmi milovali, i když jim nebyl dopřán žádný společný potomek.
Náhle se přímo před nimi, na travnatém plácku, objevilo asi šestileté děvčátko, které mělo na provázku spoustu nafukovacích latexových balónků. Po jednom vypouštělo jeden balónek za druhým směrem k nebi.
"Proč je vypouštíš, není ti jich líto, jsou takové pěkné, barevné", táže se dívenky Apolena.
"Posílám je svému Hugovi do nebe", odpoví děvčátko a podívá se na obě sedící ženy smutnýma uplakanýma očima.
"Ano, Hugo měl rád poutě, cukrovou vatu a balónky", rozesměje se Lea.
"Nejraději měl grilované klobásy", uvede vše na pravou míru holčička: "Ale poslední dobou už nic nejedl, měl převrácený žaludek a ochrnuly mu zadní nohy", do rukávu si utře slzu.
"Vím, vím, byl ležák, nemohl se hýbat", pokračuje pro změnu Lea a její obličej se rozesmutní.
"Včera umřel, o psech se říká, že chcípnul, ale můj Hugo určitě umřel", hovoří dívenka." A abych na to pořád nemyslela a neplakala, nafukovali jsem s tatínkem balónky, celkem dvanáct - podle roků, kterých se dožil a já je teď posílám svému pejskovi do nebe. Představte si, že tam nemají invalidní vozíčky, tak jak by se mohl Hugo přemísťovat z obláčku na obláček, když má ochrnuté zadní tlapy", vážně promlouvá holčina.
"Já bych si ráda od tebe pár balónků vypůjčila, chystám se brzy do nebe také a s chodítkem mě tam určitě nepustí", pokračuje Lea a na maličkou dívenku mrkne.
"Nechám ti tedy fialové, ty se nejvíce hodí pro staré lidi", usměje se holčička, vypustí všechny zbylé kromě fialových, které předává Lee a utíká pryč.
---------------------------------------------------------------------------------
Léto se přehouplo do podzimu, zima ustoupila jaru.
Apolena pospíchá do práce a míjí děvčátko se štěnětem na vodítku.
"Jé, dobrý den, nejsi ty náhodou ta letní balónková víla", poznává Apolena dívku, které před rokem umřel pejsek.
"Ano, v létě jsem vypouštěla balónky, podívejte, už mám nové štěně, koupila jsem mu krásný fialový obojek", usmívá se holčička.
"A jak se pejsek jmenuje?", ptá se Apolena.
"Přece Leo, po té stařence, které jsem darovala fialové balónky. Už se s oběma Hugy naučila přelétávat z obláčku na obláček", směje se děvčátko.
"Jak to všechno víš?", kroutí hlavou zkoprnělá Apolena.
"Jsem přece balónková víla a znám nebeské tajemství", odpovídá usměvavé děvčátko a nechá se štěnětem táhnout pryč směrem do útrob kouzelně kvetoucího jarního parku.
