Anna stála na zápraží chalupy a pozorovala svého otce. Seděl schoulený v invalidním vozíku a rozjímal pod kdysi košatým kaštanem, stojícím v samém středu zahrady.
Dříve mohutný a krásný strom, dnes nemilosrdně napadený klíněnkou jírovcovou, jejíž nevychované, parazitující děti mají na svědomí předčasné stárnutí a následné umírání oněch vznešených dřevin.
„Jak jsou si podobní“, napadlo smutně Annu při pohledu na tátu, kdysi elánem překypujícího, aktivního muže, jehož tělesno sžíraly podobné potvory, které mají snad tisíc různých podob, ale nadřazené pojmenování stále stejné – bolestné a nejsmutnější - rakovina.
Bylo horké léto, ve kterém se každá, byť malinkatá, vlnka větříku počítá. A v tom parném letním čase měla Anna životní úkol. Doopatrovat svého otce a splnit tím jeho poslední přání – strávit striktně vyměřené pozemské bytí v domě rodičů, v domě dětství, mládí, prvních lásek…
„Anno, Aničko, ten strom patří do nebe“, volá táta ze zahrady. „Měla bys to zařídit, nadešel slíbený čas, musím si něco vyzvednout, vždyť je to pod zemí už dobrých sedmdesát let…“ snaží se ze všech sil zesilovat hlas. „Slyším, tati, slyším“, odpovídá stroze. Cožpak ona, rozvedená ženská, s jedním městským dvacetiletým potomkem, který je za groš kudla a opravdickou sekyru zná jedině z počítačového monitoru, může sťat tak velký strom. Nesmysl. Tečka.
„Tati, nech toho, prostě to nejde, smiř se s tím“, přináší mu sklenici s čerstvou vodou. „A kdybys poprosila ho…“, ukazuje starý pán k sousednímu plotu. „Ne, rozhodně ne!“, odvětí Anna přísně.
„Tak to je totálně v prdeli!“ , uleví si ironicky. „Proboha, otče, ty přece nemluvíš sprostě!“. „No, tak není na škodu začít ….“
Anna se při pomyšlení na nového souseda, který před dvěma lety koupil sousední chalupu po milé a zdvořilé stařence Kropáčkové, jemně zachvěla. Ten chlap – samotářský podivín se svalnatým tělem čtyřicátníka a hlavou uvízlou v pravěku, chodil bosý s rozpuštěnými prošedivělými vlasy téměř za každého počasí. V žádném případě ji nehodlal pozdravit, nestála mu za jediný pohled a když už se uvolila pozdravit jako první, dělal, že neslyší. Nezajímala ho ani jako sousedka natož jako žena. Prostě přírodní neandrtálský typ s primitivním chováním a také úchylkou – zaléváním své zahrady kolem deváté hodiny večerní jen tak jak ho pánbůh stvořil.
A Annu sžírá, jak jí tato noční hodina hypnotizuje, jak omámená po odbití deváté stojí u okna, čeká a když se dočká, zvědavě nakukuje na ten lidský úkaz. Něco jí magneticky, až ďábelsky přitahuje. Stydí se to pojmenovat. Ach, jak se dokáže vcítit do Babiččiny Viktorky.
„Tati, musím nakoupit, za dvě hodiny budu zpátky“, sděluje svému otci. Má na sobě slušivé puntíkované šaty a k tomu boty na podpatku. Konečně si po týdnu připadá jako ženská.
„Sluší ti to, dcero, jen jeď, co se starým dědkem…“ Za protějším plotem se mihne postava. „Tati, jen prosím, nevymýšlej, počkej tady, pod kaštanem, snaž se trochu odpočívat…“. Hlas Anny se rozplývá v letním horku.
Už sedí za volantem, hladí ho a pevně svírá v rukou, její jediný únik - slastný dvouhodinový odpočinek. Zajde si na kávu, koupí něco pěkného na sebe, vychutná si plnými doušky onen svůdný vlnivý pohyb na vysokých podpatcích…..
Nespěchá. Přijíždí po více než dvou hodinách. Nehybně však zůstává sedět v autě, její překvapivý výraz zkameněl na tváři. Mohutný kaštan leží jak široký tak dlouhý na zahradě. Polonahý a bosý soused vykopává velkou jámu, jeho svaly se napínají jako pružiny. Táta něco drží v klíně a jeho zvonivý smích se rozléhá po okolí.
„Proboha, to snad není možné, vy jste se úplně zbláznili…..“ vylétla z auta přímo astronomickou rychlostí. Bosonoh se potichu vytratil, otec s radostným výskáním kyne na pozdrav.
Spolu otevírají zrezivělou truhličku. V pečlivě zabalené plachetce leží otlučený revolver, a vedle něj ve vybledlém hedvábném kapesníčku s vyšitými iniciály M.K. fotografie, na níž se objímají dva mladí lidé – tátův táta a Kropáčková Marie zamlada. Anna nechápavě zírá. „Víš, Aničko, můj otec tušil, že si pro něho přijde gestapo na něčí udání….“, prstem sjíždí postavu usmívající se zamilované dívky na fotografii. „Táta chtěl, abychom bedničku v noci zakopali pod mladý kaštan, já měl deset a nevěděl, o co jde, ale připadal jsem si děsně důležitý, že mohu asistovat při něčem tak dramatickém“ „A nyní jsem tak šťasten, Aničko, že můj táta byl hrdina, že nezemřel pro nic za nic, že to těm náckům natřel!“
„A Kropáčková?“ tiše šeptá udivená Anna. „Ach tá - odpustil jsem jí, zhrzená a opuštěná ženská dokáže vymyslet kdeco, aby si usnadnila své trápení. Však se sama vytrestala až dost: neprovdaná, zapomenutá, s cejchem v srdci, a s takovou výbavou zaťukat na nebeskou bránu, dej pokoj!“
„A víš, holka, po kom máš ty krásné rubínové vlasy? Od doby, kdy otec ukryl své tajemství pod kořeny tohoto stromu, jeho plody už nikdy nezhnědly, jejich barva zůstala rubínová – krvavá. A já, když jsem poprvé držel v náručí svou prvorozenou a viděl to rudé chmýří pokrývající malinkatou, bezbrannou hlavičku, věděl jsem, že táta na mě nezapomněl, že ten lidský uzlíček je dárek od něj. Díky, táto, a promiň, že jsem nestačil poděkovat, však to znáš, život běží jako splašený kůň, nezastavíš ho. Jak já se už na tebe těším.. …“.
A ty, holčičko zlatá,“, náhle se otáčí směrem k Anně,“ slib mi, že nezůstaneš sama, že se pokusíš …………“
V ten horký, letní den se začalo pomalu stmívat. Přicházející vítr ze severu nabýval na intenzitě, pohrával si s Anninými vlnitými zrzavými vlasy, lehce a s hravou drzostí nadzvedával spodní díl jejích puntíkovaných šatů. Anna stála vzpřímeně, nechala se tím větrným nezdvořákem laskat, pevně držela svého tátu za ruku a hleděla směrem k sousední chalupě. Bylo jí po dlouhé době krásně. Přímo přepychově krásně….
