Bum,prásk,plesk! Soňa vší silou vrazila svůj staromódní kufr do boubelatého pozadí něžnější polovičky líbající se dvojice. Postarší milenci předváděli všem budoucím pasažérům, že jejich láska je stále vášnivá a plamenná.
Majitelka postiženého korpulentního zadku zachroptěla, zasyčela, zapištěla něco ve smyslu: "Dávej pozo, nekňubo" a s pohrdavým úšklebkem naznačila nebohé Soně, jaký to provedla neodpustitelný hřích.
Soňa se omlouvala a omlouvala, až jí ruměnec studu skočil do provinilých úst. S takovýmto zločinným knedlíkem v krku se nejen špatně polyká, ale také to člověka totálně vysuší. Soňa měla pocit, jakoby jí v krku uvíznul dětský zásyp.
Zato Leopardice se s odpovědí neobtěžovala. Nenasytně se vrhla na, o hlavu menší, pánský, úlovek.
Hříšnice Soňa nacpala svůj objemný kufr do prostoru určeného zavazadlům nejrůznějších tvarů a velikostí a pokorně se šla usadit na místo, jež jí určovala zakoupená místenka. Vnitřek autobusu se pomalu začal zaplňovat. Soni se vrátila dobrá nálada. Seděla u okénka a místo vedle ní bylo stále prázdné.
Jenže ouha - ke vší hrůze a smůle si k ní přisedla známá, Soňou poškozená, persona v leopardím kožichu. Svým pozadím přicvakla i část jejich kalhot, což bylo Soni velmi nepříjemné, ale ona je přece za všech okolnost slušná a uctivá.
Dáma si vyslékla kožich a vyprsila na všechny strany své bujné přednosti. Muž sedící přes uličku byl tímto gestem tak ohromen, že přestal odpovídat na otázky své drahé polovičky. Ta nahlas natruc mlaskla a Leopardice se naoplátku vyzívavě a hlučně uchechtla.
Soňa otevřela svoji právě rozečtenou knihu. Dámský kožich zase vytáhl svoji kosmetickou taštičku a přepudroval si tváře a potom dekolt, kterému věnoval daleko více času než svému obličeji. Když leopardí borka pomalu proklepávala pudrovou houbičkou své poprsí, pravé neposedné ňadro se vzbouřilo a málem vyskočilo z příliš těsné podprsenky. Pán naproti, který si poprvé kousnul do smaženého řízku, se zakuckal. Jeho přísná manželka mu s chutí vrazila mohutnou herdu do zad.
Soňa stále četla. Náhle uslyšela dotaz k ní směřující: "Co to čtete?" Zvedla hlavu a uviděla tvář své "zraněné" spolucestující. Ta nečekala na odpověď: "Tyhle detektivky znám, on vrah - ona oběť, přesně jako u mě doma" a rukou si koketně prohrábla naondulované vlasy. "Představte si, přijdu domů, zakoupnu o rozházené boty v předsíni, spadnu hubou přímo na smradlavé, neuklizené ponožky. Umíte si představit, jak smrdí třídenní nošené ponožky?" koulí očima na Soňu. Ta zavrtí hlavou. "Tak smíchejte kravský trus, močůvku a nakonec hoďte do té sračky zkažené vejce", pokračuje baculatá dáma. Soňa se začíná stydět, jednak za sprostá slova a jednak za hlučnou žoviálnost téhle sebestředné "hérečky".
Jenže boubelatá samice se nechystá v monologu končit: "Tak vstanu z té prokleté podlahy, jdu ty smradlavé fusky dát do pračky, tam najdu plesnivé prádlo, které se tam válí od mého odjezdu na služební cestu, dokážete si představit, jak páchne plesnivé prádlo?", otočí se k Soni a ta vehementně přikyvuje. "Na balkóně zjistím, že mám v květináčích slaměnky a z kuchyně řve břichoun, že má hlad. Nechám to prádlo v koši, vyběhnu do nejbližší večerky a začnu klohnit nějakou rychlovku. Až je pokrm hotový, jdu dověsit prádlo a slyším, že se to nedá žrát, proč servíruji tyhle blujance", mele a mele korpulentní autobusová sousedka.
Soňa si již udělala o téhle mluvící borce obrázek, jede z lovu, líbala se s milencem, na manžela se tedy netěší, pomlouvá ho, soptí a pomyslně na něho hází lávové kameny.
Jenže Soňu její vyprávění vůbec nezajímá, chce si číst nebo se v klidu dívat z autobusového okénka.
"Víte, jak já toho svého uzurpátora nazývám", neuctivě štípne Soňu do lokte. Ta náhle uslyší vibrovat mobil v rudé značkové kabelce, umístěné na klíně své lamentující kolegyně. Ztěžka ze sebe vykoktá "Mo..mobil, zvoní vám mobil". Leopardí žena zvedne obočí a už chňapá do kabelky. "Ahoj Jaruš, fajn že voláš, služebka byla parádní, však ti popovídám, ale jak já se netěším domů. Otevřu dveře, zakopnu a tlamou rovnou do smradlavých ponožek......
Všechny další věty Soňa víceméně zná, jak ona je té neznámé Jaruš vděčna, jak ráda by jí za svoje vysvobození vyslovila velké poděkování.
Do konce jízdy má tedy Soňa klid, nestoudnice se věnuje mobilnímu aparátu. Její monolog graduje vždy, když o ní pohledem zavadí chlapík odnaproti. Ten slastně popíjí pivo z plechovky a sem tam na bujné poprsí mrkne. Bodejť by ne, když jeho manželku ukolébal spánek a ona s otevřenou pusou dokořán nedistingovaně nahlas chrápe.
Autobus je konečně v cíli, monumentální ženština se chvatně telefonicky loučí s Jaruš a jako první vybíhá z autobusu. Vrhá se do náručí elegantního, štíhlého, muže s velkou kyticí "Jak já se na tebe těšila, miláčku......." A líbací scéna se opakuje. Tahle paní neumí nic dělat originálně, pomyslí si Soňa a vytahuje těžký kufr se zavazadlového prostoru.
Za jejími zády je slyšet příjemný mužský hlas: "Celý byt jsem uklidil, prádlo pověsil, kytky zaléval a oběd, až přijdeme domů, ohřeji, snad ti bude chutnat, milá Vlastičko".
Soňa táhne svůj těžký kufr k domovu svých starých nemocných rodičů. V duchu si přehrává, co jí čeká tento víkend. Po příchodu zakopne o rozházené věci, posbírá ponožky a další špinavé prádlo, vytáhne z kufru čisté prádlo, půjde nakoupit, navaří oběd.....
