Nevím, v kolik hodin večer Karásek odešel, ani kdy jsem usnula a jak jsem se ocitla v posteli. Zato bolehlav se drze vecpal do mozku, ústa vysušena jak na Sahaře, kormidlování těla se ujaly Sirény. Že by delirium tremens?
V lednici je prázdno, jakoby se stala obětí nájezdných kočovníků. Musím proto nakoupit. Strašlivě se mi nechce, jedinou útěchou je, že je sobota a nemusím do práce.
Dopoledne se po dlouhém přemlouvání přinutím hodit na sebe vytahané černé tričko, k tomu plandavé tepláky, vysloužilé, dříve docela elegantní kalhoty.
Při zpáteční cestě ze supermarketu se těším, jak těžké tašky konečně doma vyložím. Před naším jednopatrovým činžovním domem potkávám sousedku Hlavičkovou. Již několikrát jsem měla tu čest, ale nikdy jsme se nezdržely ničím jiným než pozdravem. Paní Hlavičková je vdova, má před osmdesátkou, je přihrblá, kostnatá, s obličejem staženým jako právě naškrobené prádlo.
K tomu všemu je známou detektivní kanceláři - neunikne jí vůbec nic. Svůj revizorský koníček si s velkým uspokojením pěstuje, zakládá si na upřeném pozorováním kolemjdoucích z oken svého příbytku. Má štěstí, že vlastní čtyřpokojový byt v prvním patře, proto může mít vše pod naprostou kontrolou a to nejen z obou stran ale také z bočního výhledu.
U vchodových dveří, těsně před vstupem do domu, ukazuje tato stará dáma hůlkou na exkrement obřích rozměrů. „Vidíte to hovno, to snad není možné, prasáci, ale já vím, kdo tu vlastní velké psy, já to tak nenechám, budu si stěžovat!“, haleká tak, aby ji všichni slyšeli. „Myslíte tady ten exkrement?“ ptám se. „Podívejte se, každý tomu říká jinak – klidně si dál označujte tohle hovno jako experiment, pro mě je to obyčejné hovno!“ naklání se nad tímto prohřeškem, její tělo se mění v letitou zříceninu, která silou zvyku jen tak tak stojí na strmé skále.
„Ano, je to nechutné, dovolíte, ráda bych prošla“, pokouším se kolem ní protáhnout. Jenže Hlavičková mě z ničeho nic popadne za loket, až to zabolí a snaží se polohlasem šeptat do mého ucha. Její dech napovídá, že měla ráno pokrm s cibulí. Tahle pozice je mi nepříjemná, ale ze slušnosti držím. „Poslouchejte, paní Demazyová, vy jste slušná, vzdělaná dáma, vy přece musíte dbát na klidné soužití v tomto domě, neníliž pravda?“ „Promiňte dbám, za to včerejší faux-pas se omlouvám, byla jsem hlučná“. „Mně nevadí, to vaše - jak jste to říkala?“ „Faux-pas“, nervózně odvětím. „No prostě, jste se včera malinko", a s potěšením zatne jednu ruku, představující lahvinku tvrdého, v pěst a předvádí pohyb při hození štamprle do krku. „Na to máte trochu i právo, jste svobodná, bezdětná, nikoho nerušíte a bylo to pouze jedenkrát, zvesela na mne zamrká a pokračuje: „Ale já nemluvím o vás, no víte, ti dva….“ a ukazuje hůlkou do oken protějšího bytu ve svém patře. „Bydlí tam takoví, no, jak bych to slušně, pelešníci, nejsou ani sezdáni. A tihle dva dělají v noci při tom, no víte při čem, strašný rambajs. Ta mladá čúza ani nepozdraví, ale při tom řve, jakoby ji na nože čerti brali“. „A co já s tím?“, loket mi už celý ztuhnul, přeji si být co nejdříve doma. „Měla byste se nějak ohradit, vždyť i vás to musí rušit, bydlíte přece pod nimi?“, nasadí Hlavičková důležitý výraz. „Něco málo jsem zaregistrovala, ale nevím, zda je to na stížnost“.„ Musíme takovému chování utnout tipec, jsme slušný barák, žádný šmajchlkabinet a jak už jsem řekla, jde o to, aby někdo vzdělaný a s titulem jako vy, se do takového chování obul, neboť na mě, důchodkyni a ještě bez známostí, nikdo nedá“, vážně promlouvá s čelistmi pevně sevřenými. „Nezlobte se, paní Hlavičková, opravdu už musím, mražené potraviny se začínají rozpouštět“. „Přemýšlejte nad tím, paní inženýrko - počkejte ještě“, prudce mi cukne celou paží, bolestí zasyčím. „Když tak vidím ty Vaše tašky, nemáte moučkový cukr a polohrubou mouku, dnes nemohu jít nakoupit, udělalo se mi z téhle situace v baráku špatně“, udělá psí oči.
„Tak pojďte, sice jsem mouku ani cukr nekupovala, ale podívám se doma“, odcházím v jejím stále mluvícím doprovodu, který přibírá na intenzitě jako právě odšpuntovaný odtok mýdlové vody z vany. „Máte to tu pěkně zařízené, paní inženýrko, kdykoliv ráda přijmu pozvání na kafe, popovídáme si, ať vám není smutno“, napíná svůj zvědavý žirafí krk, který neohrabaně strká do předsíně a nedočkavě mi z rukou vytrhává přinesené ingredience. „Máte charakter, to se pozná, my dvě si budeme rozumět, mohu mít ještě jedno malinkaté přáníčko“, nečeká na odpověď a pokračuje, „až půjdete zase nakupovat, jestli byste mi nevzala tři věci, napíšu je na lísteček a hodím do vaší schránky, děkuji, děkuji“, samolibě se rozesměje, z pusy jí náhle vyletí část zubní protézy. Urychleně ji vsunuje zpět do úst. „Pardon, stáří, co s tím naděláme, že“, a významně se na mě podívá.
Štronzo! – stojím jako socha, ta mě dostala, tatínku, jak se může taková osoba věkově srovnávat se mnou!
Zato vdova Hlavičková jakoby dostala koňskou dávku do žil, bleskurychle nastartuje svoje dolní končetiny, v rukou pytlíky mouky a cukru, a než bys řekl švec, mizí ve vyšší etáži.
