Dušičky

Lada na hřbitovy chodí ráda, její manžel Milan nikoliv. On hřbitovy a vše kolem bytostně nesnáší. Jednou v roce se přinutí a jde s manželkou obhlédnout hrob rodičů. Tváří se u toho, jak by zrovna vypil jedovatý lektvar.  

Jenže Milan se tak tváří ustavičně. Nasupená póza krkavce, který snědl citrón a ještě zakopl o prasečí ocas. Tak to nazývá Lada.

Oba manželé jsou právníci a vlastní společnou právní poradnu. Měli spokojené manželství až do dne, kdy zjistili, že jejich jediný syn je jiný než ostatní děti. Vítek totiž nemluví, není však němý.....

Milan svého syna bere jako životní prohru, vyčítá Ladě kdeco - že se vitamínově dostatečně nevyživovala v těhotenství, že při porodu špatně dýchala, že při kojení studovala právní předpisy a vymýšlí další a další nové nesmyslné hypotézy.

Nedokáže si připustit, že se jim, dvěma úspěšným právníkům, narodilo dítě, které je jiné než jeho vlastní rodiče.

Lada se trápí a vnímá, že každý další den je Milanovi vzdálenější a vzdálenější. Vzhledem k synovi má pocit přesně opačný.

Dnes jsou Dušičky.

Lada jde tiše vedle Milana, který rychle dokuřuje poslední cigaretu a následně jí típne o hřbitovní bránu.

Víteček je následuje, kráčí asi metr za nimi, jako obvykle, jako vždy..

Rodinka se zastaví u hrobu rodičů, Milan nervózně přešlapuje. Nesnáší to tu kolem.

"Všimla sis té nové hrobky vedle", důležitě promlouvá k Ladě. "Ano, je nová a honosná", odpovídá Lada a malým smetáčkem smetá listí a ostatní nános z náhrobku.

K výstavní hrobce právě přichází velká romská rodina. Všichni se drží za ruce a společně se modlí.

"Kde na to berou, takové prachy, kdo ví, co je za tím vším", pohrdavě kroutí hlavou Milan.

"Náhodou, mně se to líbí, jak se ke svým zemřelým chovají, jakou mají úctu", odpovídá Lada.

"Jsi morbidní", zkřiví ústa Milan a dál nedočkavě přešlapuje z místa na místo.

"Kde je vlastně Vít?", položí další otázku.

"Stará se o hrobečky u zdi, leží tam zemřelá nemluvňátka", reaguje Lada.

"Co ty ho to učíš!", oboří se Milan.

"Svíčky zapáleny, hrob upraven, půjdeme pro Vítečka", unaveně zakončuje rozhovor Lada.

Na lavičce u malých hrobečků u hřbitovní zdi sedí Vítek s malinkou babičkou, drží se za ruce a dívají se na sebe, jakoby si povídali očima.

"Já se z toho kluka zblázním, chytne za ruku kdekoho, on nikdy nepřijde k rozumu", hystericky řve  Milan a žene kluka k pumpě, aby si umyl ruce.

"Váš syn je velmi výjimečný, krásně jsme si popovídali, jen prosím, udělejte to, co již dlouho plánujete, shoďte z obličeje tu masku, začněte žít, volně dýchat, uvidíte, že se chlapec rozmluví", lehce se dotkne zmrzlých rukou Lady.

Lada přikývne a tiše dojatě zašeptá: "Děkuji, Víteček ještě s nikým nikdy nemluvil, to je zázrak".

"Ano, zázraky se dějí, milá paní, jen je musíte kolem sebe vidět", usmála se vrásčitá stařenka.

Lada ještě dlouho pozorovala odcházející babičku, která se přidala k rodině u monumentálního náhrobku. Tam jí všichni vřele vítali, objímali  a každý jí na uvítanou nejen pohladil, ale také políbil.

Lada tam stála a s velkým obdivem celou rozvětvenou rodinu sledovala. Za zády jí doznívaly hořké Milanovy výtky směřované Vítečkovi.

Náhle jí do srdce proniklo tolik potřebné odhodlání a ona již přesně věděla, co udělá, až přijde domů.....