Vendelína zaspala. Po strastiplné noci, kdy si myslela, že se jejímu chrupu přišel pomstít bývalý nátělníkový exmilenec, se nebylo čemu divit.
Ráno tedy popadla první oblečení, na které natrefila a rychlým krokem si to namířila k výtahu. Ještě před výtahem se však zarazila, uvědomila si, že její dech má v sobě alkoholovou nálož. Bohužel, ústní voda i žvýkačky se z jejího bytu vypařily.
Otevřela lednici, poslední záchranu. V ní pouze kečup a tatarka. Nerozmýšlela se dlouho, vyhrála bílá volba. Kávová lžička extra krémové tatarské omáčky lahodnou chuť ani v nejmenším nepřipomínala. Na štítku ještě v rychlosti přečetla dodatek, že použité vejce do omáčky jsou z volného výběhu, vzala si z toho ponaučení a vyběhla, ne ovšem volně, ale s vysokým rychlostním nasazením, z bytu.
Celou cestu do práce se snažila běžet. Až před hlavním vchodem se zarazila.
Sanitka, policejní auto…
Ze školy právě vyvádějí dva zřízenci v bílých pláštích malou, divoce zmítající se, postavičku.
„Véno, Véno, řekni jim, že nejsem ožralá. Jen jsem si omylem lokla Sava a podívej, co to se mnou udělalo. Prý jsem na mol a to já jen likvidovala moly, aby nerozežrali ty nové sportovní dresy“, řve na plné pecky, šíleně rozcuchaná, kolegyně s přezdívkou Pralinka, když uvidí přicházející Vendelínu a škube se v rukou saniťáků jako hadrová panenka na špagátku.
„Je to kráva volovitá! Takhle si to podělat. Dobře ví, že když na ní jednou za měsíc přijdou ženské „krvelačné dny“, tak je jak utržená z řetězu, štěká, kouše, dojí a mimo jiné je schopná vychlastat vše, co jen trochu zapáchá alkoholem“, nahlas okomentuje situaci Holubice, která otevírá nemocniční partě, jenž vyvádí opilou Pralinku, dveře.
„Třeba se fakt omylem napila Sava, to se stává“, snaží se Pralinky zastat Vendelína.
„Tobě se to někdy stalo?“, podívá se na ni nedůvěřivě Holubice.
„Mně ne. Ale jiným třeba“, usměje se Vendelína.
„Stop! Zastav! Vytlem na mě ještě jednou zuby!“, vydává vojenské příkazy Holubice.
„Ty vole, já si snad do té sanitky vlezu také. To se mi snad zdá, co to máš v hubě za kříšťál?“
„Vybělený chrup“, odpovídá pyšně Vendelína.
„To není jen tak samo sebou, nechlastala jsi s Pralinou Savo. Vždyť ti to vyžralo veškerý plak, máš zuby jako nějaká hollywoodská nána“, kroutí hlavou Holubice a její oči připomínají dva puky, které se nedorozuměním potkaly ve stejné hokejové brance.
Najednou se ty puky vrátí zpět do pole a Holubice rezolutně zařve: „Dost bylo chlastu, umělých zubů a jiných cvoklostí, jde se do práce, musíme ten bordel po řádění Praliny vygruntovat ve zbylé trojce!“
Pak se ještě naposled zarazí a už v klidu k Vendelíně promluví: „Hele, Véno, ty tvoje bílé zuby jsou tak výstavní, že ti díky nim daleko lépe vynikne ten tvůj maličký černý knírek pod nosem“, rozchechtá se Holubice tak, že její sliny dosti nechutně pokropí Vendelínu.
Té je to velmi nepříjemné, neboť slintance jsou vlhké a zapáchají Savem.
Jde tedy poslušně uklízet.
A při tom uklízení musí pořád myslet na ten svůj maličký černý podnosní knírek….
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
