Chodníkoví cyklisté mají chodce „na párku“

V poslední době se začíná rozšiřovat v českých luzích a hájích nový fenomén zvaný „chodníková cyklománie“. Bohužel některé neukázněné cyklisty, kteří jsou snad samotným sekundovým lepidlem přilepeni k sedátku, přímo  fanaticky přitahují chodníky určené výhradně pro pěší turistiku. Už slyším některé argumentace, které jdou do kapsy výše jmenovaným, ale já osobně se domnívám, že chodníky patří lidem či zvířatům, jejíž končetiny se přímo dotýkají chodníkové plochy. Samozřejmě nezapomínám ani na imobilní občany, jenž jsou právoplatnými chodci.

Je proti zdravému rozumu pochopit, co vlastně  cyklistu nutí  najet z prázdné, široké  silnice na přeplněný, úzký chodník. Snad je to jakési pnutí nebo nepřekonatelná přitažlivost? Nebo náhle střelený čertovský nápad do hlavy?

Jakoby se postupně stávalo adrenalinem nabité kličkování mezi ubohými chodci a překonávání lidských či chlupatých překážek, novým poddruhem, tohoto, jinak velmi sympatického, sportu. Chodníkoví jezdci předvádějí piruety, zvedají  přední kolo do výšek, napodobují  vzpínajícího se koně a hrdě ukazují pózy, za které by se nemusel stydět žádný cirkusový panáček. Někdy dokonce okoření své divadelní kousky  špetkou falešné muziky - zařinčí na zvonek, aby si jich přítomní všimli a nepřekáželi dál v trase.

Ale pozor, pokud se do cesty připlete někdo, kdo takto jedoucí individuum napomene, nebo se mu snaží domluvit. To se pak  stává z chodce toreador, který provokuje červeným hadrem běžícího býka. Ten zahájí palbu prošpikovanou výrazy, které by dostaly do kolen i   přeborníky na sprostou mluvu – dlaždiče oněch chodníků. Když pak slovní bitvu jezdec očividně  prohrává, nabudí své  kolo na plné obrátky a je v tahu. Překvapenému pěšímu rádci pak zůstane leda tak otevřená pusa dokořán.  

Klasa číslo jedna jsou, ale bez výjimky, cyklosobci, kteří  se vyskytují v bezbariérových přístupech vedoucích do podchodů. Nechápou, že tyto chodníkové stezky jsou vybudovány pro lidi, kteří mají sníženou mobilitu – vozíčkáře, maminky s kočárky….

Nešťastná, vylekaná maminka, pak manévruje před ďábelsky sjíždějícím cyklistou, jenž vyhecoval svůj stroj k maximálnímu výkonu a nehodlá před nikým a ničím zpomalit nebo dokonce zastavit. Nebo vžijme se do pocitů vozíčkáře, jemuž náhle spočine na klíně postavička v upnutém dresu nebo obtloustlá dáma s nahými chodidly, neboť její obutí, zvané žabky,  totálně selhalo v řízení neovládatelného dvoukoláku.

A přitom stačí tak málo, provést artistickou kreaci na pohybové úrovni dítěte předškolního věku – sesednutí zadnice ze sedátka a položení svých drahých dolních končetin na asfaltovou plochu. I bicyklový miláček by zajisté nic nenamítal. Podpírán milovanou bytostí by si v klidu vychutnával volnost svého „žití“.

Jsem tudíž přesvědčena, že je to velmi nefér od takovýchto, rádoby cyklistických závodníků, jenž jsou pečlivě chránění přilbou, na rozdíl od nás chodících pozemšťanů, a mimo jiné  ještě mají tu výhodu, že většina z nich má své tělesné části, především zadní proporce, umístěny přímo ve vatičce – polstrované výplni speciálního cyklistického ošacení, aby předpokládaný nastanuvší střed s nebohým pěším nesl pro ně co nejmenší následky. A s takovouto výbavou + rychlostí, kterou by žádný z nás nepřekonal, pokud zrovna není účastníkem maratónského závodu, mají nás, způsobně chodící chodníkové chodce, jednoduše „na párku“.