Milouš je ajťák každým svým pórem. Pracuje z domova - ze své garsonky, kterou opouští ve všední dny v pravé poledne. Dopřává si totiž nezdravou, v oleji vykoupanou, svačinku v jistém, nejmenovaném, fastfoodu.
Přesně ve dvanáct usedá ke svému oblíbenému stolku s výhledem na chaotické hemžení koupěchtivých „markeťáků“, jenž se různěrychlostními tempy pohybují v průchozí hale obchodního centra.
Rád je sleduje. Přímo se kochá jejich honem po nesmírně důležitých artefaktech, nabízených v nepřeberném množství přítomných obchodů.
Vždy si objedná svou oblíbenou XS porci hranolek za čtyřicet dva korun.
Vyčká, až mu poslíčková služba tuto bramborovou dávku přinese.
Zatím nasává známou olejovou fritovací vůni a těší se, že to třeba dnes vyjde....
Hranolky v červenožlutém otevřeném kornoutu si pak opatrně, aby žádnou z nich neztratil, vysype na hnědý tácek a začne skládat do tří řad, od nejkratší až po nejdelší.
Řady přerovnává, doplňuje, vyměňuje, vyhazuje...
Až jsou všechny řady úplné a nejdelší jedinec je na konci, vytáhne z košilové kapsičky kultovní „čínské“ pero, pamatující ještě jeho školní věk, položí ho k nejdelšímu a smutně konstatuje, že to ani nyní nevyšlo. Ještě se totiž nestalo, že by byla hranolka stejně dlouhá, ne-li delší než psací potřeba.
Při tom rovnání bramborových vyžlat očkem pozoruje uklízecí četu složenou z jediné slečny. Vychrtlá dívka s prořídlým copánkem étericky pobíhá mezi stolky a když některý ze zákazníků omylem či chťa znečistí prostranství kolem sebe, přikluše a smetáčkem, lopatkou, mopem vše vyřeší. Dělá to s ladnou pohybovou grácií.
Rovněž Marika si zvláštního klienta všimnula, ne každý totiž vysedá v pravé poledne u stejného stolku a vysypává na tác hranolky, které úhledně skládá do tří rovnoměrných řad.
„Až najdete nejdelší, co pak?“, špitne tichounce směrem k Miloušovi, když právě vytírá podlahu u protějšího stolu. Parta rozjívených puberťáků zde zanechala binec, proti kterému byl vepřín velmi slabé kávové zrno.
„Jestliže najdu nejdelší hranolku, tak.....“, přemýšlí Milouš.
„Tak mě pozvete na rande, mimochodem – jmenuji se Marika “, usměje se na Milouše Marika. Ten si všimne, jak se uštvaný a hubený obličej Mariky náhle rozzářil.
„Těší mě, jsem Milouš a co vy? Máte nějaké přání?“, zeptá se Milouš.
„Ano, šetřím na vlastní garsonku v Praze, zatoulala jsem se tady z Košic, dřu jako soumar, abych si nastřádala na maličký byteček, neumíte si představit, jaký je to opruz, žít ve sdíleném bydlení. Celý den fyzicky makáte a večer, když chcete spát, mají spolubydlící hlučnou párty, dlouho už tohle tempo nevydržím“, odpověděla smutně.
Milouš si prohlíží ztrhané rysy Mariky, lícní kosti jí nezdravě trčí z tváře. Marika působí velmi unaveně. Kývne na srozuměnou hlavou.
Marika se však rychle přesouvá k dalšímu stolku, kde asi tříletý klučík vztekle roztrhal, rozházel a podupal kučecí nugetky, které byly v dnešní nabídce hitem číslo jedna.
***
Tento čtvrtek bylo deštivé počasí. Milouš jako obvykle zasednul ke svému stolku. Dnes se mu však zdálo, že je ve fastfoodu neobvyklé ticho.
Počkal, až se mu přinese jeho oblíbená dávka bramborových pochoutek.
Vysypal hranolky a začal rovnat. Poslední byla mimořádné dlouhá. Netrpělivě vytáhl z náprsní kapsy zelené pero se zlatou násadkou a zjistil, že hranolka je o milimetr delší.
„Hurá, mám ji, našel jsem nejdelší hranolku!“, řve Milouš na celé kolo a radostně při tom výská.
„Prosím, mohl byste se ztišit, vzhledem k pietě,“ skloní se k němu uhrovitý mladík, který rychle přichází od výdejního pultu.
„K pietě?“, podívá se nechápavě Milouš a všimne si mladíkových červených očí.
Mladík ukazuje na pult a Milouš na něm spatří fotku Mariky s černou páskou.
„Cestovala ve středu večer v lůžkovém voze do Košic za rodiči, už nedojela“, obrácí se k němu mladík zády, aby Milouš neviděl jeho dojetí.
Milouš vezme právě nalezenou, nejdelší hranolku a položí ji k fotografii: „Tak jsem ji našel, Mariko, ale pozdě, příliš pozdě....“, stojí u fotografie a z očí mu pomalu začínají stékat slzy. Jedna z nich, ta největší, pokropí Maričinu fotku.
Pak přistopí k tácku a zuřivě rozmetá zbylé hranolky po stolku i podlaze.
„Já blbec, já idiot, na co jsem vlastně čekal!“, žalostně řve do éteru.
Někteří z přítomných se na Milouše soucitně dívají, pokyvují hlavou, druzí se věnují jídlu, třetí nedočkavě čekají na svůj žvanec a kolem fastfoodu proudí jako obvykle velké množství lidí, kteří nutně a nezbytně potřebují nakoupit, občerstvit se, sehnat, vybrat z bankomatu, vyzkoušet....
Vždyť čas je tak neúprosný....
