Chlapec s bílou holí

"Nevíš, jaký vánoční dárek máme koupit sestřence Bětě?", vybafla na mě při odchodu z bytu manželka Nežka. "Kup, co chceš, ty jsi ženká", snažil jsem se ji odbýt a co nejrychleji pelášit ven z našeho příbytku.    

Musel jsem před odjezdem na vánoční nákupy očistit auto od čerstvě napadaného sněhu a stihnout si dát cigaretku, kterou si vychutnám v klidu a míru, bez nejapných otázek své mnoho let právoplatné manželky, kterou oslovuji Nežka. To velké A jsem schválně vynechal, aby k tomu všemu mě ještě totálně nepřeválcovala  v abecedě.

"Je to přece tvoje sestřenice, ty bys měl.....", křičí zlostně Nežka a já kosmickou rychlostí zavazuji tkaničky od bot a poté třísknu vší silou dveřmi, aby jí bylo jasné, že jsem stoprocentně v trapu.

Ve výtahu se konečně nadechnu, jak já nesnáším ten předvánoční shon....

Likvidace sněhové čepice naší mini škodovky trvala zhruba deset minut.

Při  tom zimním pucování jsem si všimnul poskakujícího chlapce s roztaženýma rukama, jak vyplazuje jazyk a chytá na jeho špičku sněhové vločky.

"Co to děláš?", přistoupím k němu blíže. "Ochutnávám čerstvý sníh a co děláš ty?", odpověděl, aniž by se na mě podíval. "Já už mám naštěstí po sněhových manévrech, chytám lelky, jak by řekla má ženuška, která se od rána nezastaví, antropó -  od kdy si my dva tykáme?", udělám přísný kukuč, který platí na mé dva divoké vnuky.

"Nezlobte se, nevím, jak jste starý, já totiž nevidím, jsem slepý", mírně se usměje a pokračuje "bílou hůlku mám opřenou o popelnici, vidíte ji tam", odpovídá a má stále zavřené oči.

"Ano, je tam, promiň, nevšimnul jsem si, můžeš mi dál tykat, mohu se přidat k tobě s ochutnáváním?"

"Jasně, jaké jídlo máš rád, co rád baštíš?", ptá se tento asi dvanáctiletý hoch. "Naservíruj segedínký guláš, jestli to ovšem jde", prosím ho. "Jasan, ale sroluj si jazyk z obou stran do takové ruličky, až se ti vytvoří špička co nejtenčí a zavři oči, jinak nebude žádný gulášek, ale sněhová kaše", rozesměje se.

Zavřu oči a už to cítím, vločky padají na špičku jazyka a já se ocitám uvnitř kuchyně mojí babičky. Bílý kredenc, bílé židle, vyšívaný ubrus, v kamnech praská dřevo ...

U stolu sedí všichni stařenčini vnuci. "Pepíku, zase pět knedlíků", nakládá na talíř domácí kynuté knedlíky moje drahá babička. Loktem mě šťouchne sestřenice Běta, která sedí po pravici. "Jednou, až budu velká, uvařím stejně skvělý guláš jako babička"", vychloubá se zelenooká dívenka......

"Pepo, co to provádíš, ty sis nezapálil?", vyruší mě ze snění ženský hlas. "Ne, ochutnám segedínský guláš", otevřu oči a vidím před autem Nežku, která kroutí hlavou.

"Nevidělas tady takového slepého chlapce s hůlkou?", ptám se a ona stále kroutí hlavou.

Zasednu tedy za volant , připraven ke startování, když mě to střelí v hlavě, plesknu se do čela: "Bětě koupíme kuchařku, udělá jí to radost" vyřknu nahlas a poté již nastartuji společného čtyřkolového parťáka.

-----------------------------------------------------------------

Uprostřed ledna nervózně bzučí na kuchyňském stole můj mobil se známým číslem. "Pepíku, tady Běta, jak jsi věděl, ty starý barde, co mi dát pod stromeček, při vánočním úklidu jsem vyhodila sbírku ručně sepsaných receptů ..."

"Nesmíš to s tím úklidem tak přehánět, Bětuš, zkus se někdy zastavit, zavřít oči a v tichu si vychutnávat celý svět kolem", radím sestřenici.

"Tak, tak, Pepíku, už stárneme a začínáme vzpomínat" ozve se na druhém konci telefonického spojení.

"Zvu vás s Anežkou tuto neděli na oběd, budu vařit segedín", pokračuje....

"Pepo, už máš zase zavřené oči, poslední dobou to děláš velmi často", hlučně vstupuje do našeho hovoru Nežka a hrozí mi ukazováčkem.

A já?

Mám zavřené oči proto, že se mi za víčky hromadí slzy a já přemýšlím, kde najdu svého slepého kamaráda z parkoviště, kterému bych chtěl poděkovat za to, že mi otevřel oči...