Červené tenisky

Psal se rok 1982 a já byl v osmé třídě základní školy. Nastal čas rozhodování, kterými kroky se bude ubírat  další moje vzdělávání. Vysvědčení jsem neměl zrovna ukázkové, posudek snad ještě horší, přesto jsem chtěl na gymnázium.

To se ovšem hrubě nelíbilo soudružce učitelce, která měla na starost žáky posledních ročníků. Byla jejich poradkyní v otázce dalšího vzdělávání. 

"Nešťastníku, copak to jde, aby se každý hlásil tam, kam se mu zamane a nedíval se na své studijní a jiné předpoklady. Sám musíš cítit, že tvé sebevědomí neodpovídá realitě", přísně kárala mou pubertální osůbku totálně schoulenou na školní židli a vážně koulela očními zornicemi, několikrát zvětšenými dioptriemi, jež byly součástí jejich nevzhledných  okulárů, ze strany na stranu. Se svěšenou hlavou a sebevědomím na nule jsem opustil kabinet promořený cigaretovým dýmem, jež vsákl hluboko nejen do mého  oblečení ale i do mé, již hodně pochroumané, psychiky.

Tehdy jsem bydlel s rodiči ve sklepním pražském bytě. Rodinné čekání na přidělení panelákového bytu mělo bohužel nekonečné rozměry i trpělivost.

Ve svém pokojíku, jehož okno směřovalo na ulici, jsem mohl proto sledovat pouze obuv po chodníku procházejícího se socialistického lidu. Nic zajímavého. Až na...

Červené tenisky - ty se zjevovaly v nepravidelných intervalech. Měly sytou křiklavou červenou barvu a jejich výrobce byla jedna světoznámá značka. V ČSSR  tedy mohly být  zakoupené buď jako podpultovka v Tuzexu nebo se jednalo přímo o tajný import ze západní ciziny.

Já si ve svých představách vysnil jejich majitele - lépe řečeno majitelku. Holka mého věku, štíhlá, blonďatá dlouhá hříva, modrooká. Představoval jsem si, že se potkáme, pozvu ji na rande a tak začne naše velká láska.

Čas běžel dál a já stále netušil, komu červené tenisky patří. 

Léto se přehouplo do podzimu. Jednoho sychravého dne jsem se vracel ze školy, když jsem červené tenisky spatřil. Stály na víku popelnice a kolem nich spousta různých věcí - od nábytku až po nejrůznější harampádí.

Nevěřícně jsem se přibližoval, hlava mi nebrala fakt, jak mohl někdo vyhodit takové krásné, v té době jedinečné, boty.

Najednou jsem zahlédl ochomýtat se u popelnic starou přihrblou stařenku. Skláněla se a prohlížela si některé z vyhozených věcí.

"Dobrý den, prosím, nevíte, komu patřily?", nesměle se zeptám a ukazuji na červené boty.

"Ách tyhle - sousedovi, byl to výstřední umělec, měl bratra v Americe a emigroval za ním, proto se to tady likviduje", podívá se na mě babička a usměje se.

"Jak byl majitel stár?", ptám se neodbytně dál.  "No, nebyl stár, přibližně padesát", trpělivě odpovídá ta dobrá stařenka.

"Jak mohl chlap a ještě tak strašně starý nosit takovýhle boty!", vztekle vybuchuji. V osmdesátých letech bylo totiž neobvyklé, aby muži měli červené oblečení natož obutí.

"Hochu, hochu, nezapomeň, důležité je, jak to cítí tvoje srdce a hlava", prstem mi pohrozí  babička a na slovo "cítí" důmyslně klade patřičný důraz.

V tu chvíli jsem to pochopil.  Na mně záleží - na nikom jiném.

Vzal jsem si červené tenisky domů a tam si  je na památku umístil na důstojné místo.

Moudrá slova staroušky mě v životě provázela mnohokrát. Však jsem si nakonec podal přihlášku na gymnáziu a byl přijat, což tehdy málem odnesly nevzhledné brýle soudružky - poradkyně. Při čtení tiskopisu o mém přijetí se krkolomně na jejím nose sesunuly směrem dolů a ona je jen stěží, o fous, zachránila od fatálního pádu na školní podlahu.

------------------------------------------------------------------

Na závěr bych chtěl ještě, s prominutím, podotknout, že jsem právě  53 let stár  a ve svém botníku mám červené tenisky, které nosím velmi rád.