Břicháč v nesnázích

"No, toto, to je....", zvolal jsem po příchodu do nemocničního pokoje. "Ládinek, to je", představil se usměvavý mládík a vesele mi podával ruku, kterou jsem nejistě stisknul svojí mohutnou medvědí tlapou.  

Na první pohled bylo vidět, že mládeneček má Downův syndrom a já byl takzvaně v rozpacích. Bál jsem se ho mít na pokoji za spolupacienta.

Po příchodu sestřičky jsem tedy hned spustil: "Sestři, nešlo by mě přeřadit do jiného pokoje?", zkusil jsem to opatrně, polehoučku, od lesa.

"Nešlo a nestěžujte si, máte tady s Ládinkem jediný pokoj s televizí, ostatní muži mají televizor ve společenské místnosti a vy dva rovnou před postelí -  jako králové, však vy se už nějak srovnáte", odešla ta rázná zdravotní údernice a nechala mě tam s Láďou o samotě.

"Zopakujte ještě jednou, jak se jmenujete, víte já jsem Ládínek.........." a následoval slovní uragán.

"Dost, stop, jak sis chlapče ráčil všimnout..."

"Ne, chlapče, ale Ládinku", skočil mi neslušně do řečí Ládík.

"Když mluvím já, tak nebudeš, Ladislave, přerušovat!", zvýšil jsem naštvaně hlas.

"Nejsem Ladislav, jsem Ládinek", zaslechl jsem tlumený šepot, na který jsem nereagoval.

"Jak sis určitě všimnul, nejsem zde pro legraci, jsem pacient s těžkou diagnózou připravující se v nemocnici na zákrok a chci mít naprostý klid. Jestli nezavřeš papulu, tak za sebe neručím. Mimo jiné mám také jistý handicap lidově zvaný žravka a to znamená, že na co přijdu, to doslova sežeru: svůj oběd, tvůj oběd, vše, co máš na i uvnitř nočního stolku", a na důkaz své mluvy jsem si odepnul pyžamový knoflík a vystrčil v plné parádě své kulaté pivní břicho, do kterého jsem si ještě pro důraznost proslovu plácnul rukou.

Vytřeštěný spolupacient s otevřenou pusou sotva popodal dech a z posledních sil se odvážil zeptat:" Snědl byste i to, co je uvnitř mého stolku?"

"Jistě a s chutí a teď už drž ústa!".

Láďa se urazil, lehnul si do postele a opravdu do oběda nepromluvil ani hlásku. Když byl přinesen oběd, vrhnul se na něho s takovou rychlostí, že jsem měl dojem, jakoby i jeho uši upouštěly slinnou páru.

Já byl v klídku, jedl jsem pomalu, na poslední chod - švestkový kompot jsem si troufnul rozložit a číst denní tisk. A to jsem neměl dělat. Pecka mi uvízla v krku a já se začal dusit.

Celý brunátný, nemohouc nic vykřiknout, jsem Ládíkovi prstem ukazoval, ať stiskne tlačítko na posteli a zavolá zdravotní údernici. On však nervózně běhal pořád dokola kolem jídelního stolu. Když udělal snad páté běhací kolečko a já myslel, že je se mnou nadobro šmitec, Láďa skrčil nohy, vyskočil do výšky, zvolal něco, co znělo jako karatistický pokřik a vší silou mě praštil do zad.

Pecka dopadla na nemocniční lino a já se přestal dusit.

Ve dveřích sestra, ruce vbok, důmyslně pokyvuje hlavou: "Je vám jasné, že vám Ládinek zachránil život, poděkujte mu".

"Ládíku, děkuji", ještě červený jsem ze sebe vykoktal.

"Nííc, ještě že pecka nesvištěla dolů, do břicha, to by byl atomový výbuch, takové bachraté břicho", mávnul rukou Ladislav.

Zamračil jsem se, nemusel být netaktní, ale nakonec - já si začal.

Ale to už v televizi probíhalo fotbalové utkání, které zachránilo naši nezdařilou konverzaci, která by se bůhvíkde ubírala. Oba jsme fandili stejnému týmu. Dokonce nás přišla sesterská šéfova zklidnit, prý si ostatní mužští na oddělení stěžují, že fandíme příliš nahlas.

"Víte, co nám mohou políbit, sestři?", chtěl jsem mravokárnou zdravotnici odpálkovat. Jenom kroutila hlavou. "Mohou nám políbit fotbalový míč", rozesmáli jsme se oba a já na důkaz své důležitosti jsem se zase plácnul přes břicho.

"To jste machr, chtěl bych mít taky takové břicho, všichni by se mě báli", uznale promlouvá Láďa.

Po prohraném zápase jsem byl z fandění pořádně zpocený, šel jsem do koupelny se osprchovat. Zapomněl jsem dovřít dveře a najednou slyším z našeho pokoje, jak Ládík nahlas mluví do svého mobilu: "Mami, mám docela prima chlapa na pokoji, dokonce jsem mu zachránil život. Ale raději si ho nepřej vidět, má šeredný tlustý bachor a představ si, že chtěl sežrat i ty nebohé nitěnky pro naše ryby, které sis tu včera po nákupu ve zverimexu zapomněla v nočním stolku...."

Tohleto jsem už ale opravdu slyšet neměl, proto jsem rázně s tou největší verbou přibouchnul koupelnové dveře a pustil na sebe studenou sprchu, abych se z toho všeho vzpamatoval.