Bezdomovec a krásná dívka

Jmenuji se Petřík, věkem se přibližuji k třicítce a pracuji jako hrobník. Bohužel jsem nedostal do vínku ani bystrý rozum ani tělesnou přitažlivost. Své povolání vykonávám rád, i když mě stále více bolí nejen ruce, ale i srdce.

Neboť jsem některé zemřelé osobně znal.

Před dvěma roky v parném létě jsem kopal hrob jednomu hodnému panu doktorovi, který byl již v penzi a umřel těsně před svoji osmdesátkou. Náhle mě vyruší stará paní  Hrbáčková, která je každodenní návštěvnicí tohoto smutného ostrova. Vzorně pečuje o hrob již dávno zesnulého manžela.

"Petříku, pojď honem, v přední části u starých hrobů křičí nějaký bezdomovec, máme z něho strach", úzkostně ke mně zvedá zrak. Běžel jsem se  tedy podívat, co se stalo dějištěm tohoto rozruchu. 

Naproti malého pomníčku sedí na oprýskané lavičce nevábně vypadající pán, který hlasitě promlouvá k fotografii umístěné na náhrobku. Byla na ní krásná dívka - jménem Julie Klein, jenž zemřela těsně před druhou světovou válkou. Tuhle podobenku jsem detailně znal, kolikrát jsem se zde zastavil a prohlížel si ji. Byla velmi půvabná, hnědé kaštanové vlasy lemovaly její sličnou tvář, oči měla velké a temné, ústa krásně vykrojená. Zemřela v rozpuku, ve svých čtyřiadvaceti letech. Nikdo už neví na co a proč.

"Mohu vám být nějak nápomocen, pane", zeptám se tiše, abych ho nevylekal. "Víš, kluku, zamiloval jsem se do ní, je překrásná", hovoří dál tenhle zvláštní chlapík a letmo se na mě podívá. "Jmenuji se Petřík", odpovídám. "Já jsem Oskar Lorenc, těší mě", odvětí. "Už musím ale jít, příští týden se zase zastavím", usměje se na mě a já mu úsměv oplácím.

Pan Lorenc začal na hřbitov chodit pravidelně každý týden. Babky "hřbitovničky" si na jeho hlasité projevy zvykly. I já jsem se kolikrát zastavil. Měl-li dobrou náladu, prohodili jsem pár slov. Ovšem, když neměl svůj den, rezolutně to dal najevo: "Do prkvančic, kluku, neotravuj, dopřej nám s Julií klid, chceme být sami". Respektoval jsem to.

Minulý rok o Dušičkách si mě zavolal do kanceláře správce hřbitova. Byl to vysoký, vážený muž, který měl v srdci chlad a v hlavě finanční kalkulačku. "Petříku, potřebuji připravit jeden hrob k demolici, tady manželé Novotní si ho odkoupili, neboť zde už desetiletí nikdo neplatil nájem a budou zde chtít vlastní náhrobní desku". Zarazil jsem se, poznal jsem v plánku hřbitova hrob Julie. "Ne, až po dušičkách, jestli chcete, zemřete po nich", pronesl jsem zhurta a zamračeně se podíval na starého pána s hůlkou. "Myslím, že toto  přání můžeme tady mladému muži, splnit, viď, Blaženko", zablýsklo se v oku  stařečka. Jeho Blaženka však  mlaskla a sešpulila uraženě rty. "Petře, Petře, co to do tebe vjelo, ale po svátcích to dáš dohromady", přísně mi pohrozil správce. Souhlasil jsem.

Při likvidaci náhrobku jsem opatrně  strhnul  rámeček s fotografií  a schoval ho pro pana Lorence. Objevil se až na konci týdne. Vysvětlil jsem mu situaci a přisedl k němu na lavičku. Byl smutný. Podal jsem mu vybledlou podobiznu Julie a tiše pošeptal: "Opatrujte ji pane Lorenc, víc udělat nemohu". Přikývnul. "Mohu vám ještě něco říct", ptám se opatrně. Znovu přikývnul. "Promiňte, pane Lorenc, ale musím se vám s něčím svěřit, jsem od malička hloupý, stydím se za to, proto pracuji tady", svěsím hlavu, červenám se. "Doparoma, kluku, teď jsi mě ale opravdu naštval, copak by hloupého napadl tenhle scénář s fotografií. Jestlipak nějaký hlupák umí vykopat takhle rovný hrob. Už tohle nikdy neříkej, nebo se nakrknu a skočím do jednoho z těch tvých čerstvě vykopaných hrobů a to teprve budeš mít z ostudy kabát". "A ještě něco, jediný hlupák na tomto hřbitově jsem já, je mi šedesát a alkoholem jsem si totálně vyluxoval mozek".

"Mám vás rád, pane Lorenc, nezlobte se už", s velkou opatrností jsem mu položil svou ruku kolem ramen. "Já tebe, kluku, taky a neboj, ona bude pořád se mnou, nikdy ji neopustím", vložil si Julii do náprsní kapsičky vybledlé tesilové košile. "Tak se opatruj, kluku, chodit už tu nebudu, nějací Novotní jsou mi zcela ukradeni", stiskne mi lehce ruku.

                                             ---------------------------------------------------------

Od té doby jsem ho neviděl. Přešla tuhá zima, která zamrzla půdu až na kost. Po ní vykouklo jaro a s ním i první paprsky i sněženky.

V kanceláři správce hřbitova sluníčko nakukuje do oken skrz štěrbinky v žaluziích. "Prosím, Petříku, vysypej tenhle popel na popelovou loučku, nikdo si tuhle urnu nevyzvednul", rozkazuje šéf. Čtu malá písmenka na černé plastové nádobě: Oskar Lorenc, ročník 1959. Ztuhnu. "Pane správce, nemohu jen tak, musím se převléct -  oblek, rukavice, napsat pohřební řeč, potřebuji dnes volno".  "Nikdy jsi to nedělal, Petře, co je zase s tebou", kroutí přísně hlavou správce. "Dnes je to jinak, dnes potřebuji volno", nedám se. "Dobrá tedy, ale zítra ať je prázdná urna na mém stole, je to majetek města", smířlivěji odpovídá šéf.

Smuteční proslov jsem nedokázal napsat, už, už jsem chtěl pomyslet na to, že je to tím, že jsem hloupý, když  jsem si vzpomněl na pana Lorence, na to, že by dostal tam nahoře pekelný záchvat vzteku a že by ho možná kvůli mně z nebes vyloučili. Proto jsem došel k názoru, že to není mou hloupostí, nýbrž tím, že tenhle den je tragický a tudíž mi nedovolí napsat něco rozumného. Roztrhal jsem papír s několikrát přeškrtanými kostrbatými písmenky snad na tisíce kousků  a důstojně vykročil ve svátečním  obleku a v bílých rukavicích s urnou pana Lorence k posypové loučce.

Tam jsem mluvil a mluvil, brečel jsem a smál  zároveň. Lidé přicházeli, odcházeli, někteří se zastavili a poslouchali, jiní kroutili hlavou a rychle opouštěli toto smutné místo.

A já stále mluvil a mluvil.  Myslel jsem na pana Oskara a Julii. V závěru řeči jsem smeknul, pokleknul a otevřel urnu:  "Děkuji, pane Lorenc, děkuji, že jste vzal Julii s sebou a že jste naučil jednoho bezvýznamného kluka mít aspoň trochu rád sám sebe".

Severní vítr hrající si s popelem vytvořil malinkou písečnou fontánku, která se ve vzduchu rozpadala a po kapkách padala na právě probouzející se jarní trávu. A já ucítil jemňoučké pohlazení jarního paprsku na levém rameni.