V šíleném horku byl obsah našeho autobusu vržen do centra řeckých Atén. Celodenní prohlídka hlavního města nás všechny zmohla natolik, že pouze silou své vůle jsme přemlouvali dolní končetiny k chůzi zpátky ke shromaždišti.
Naše skupina asi čtyřiceti účastníků poznávacího zájezdu se v tom parném dni doslova šourala krok za krokem k cílové stanici, kde již čekal motorový busový dopravce.
Horkem zmožený průvod vedl sympatický vedoucí s přezdívkou Monastiraki - podle jedné aténské stanice metra a náměstí. Nutil nás zapamatovat si tento krkolomný název, prý abychom si aspoň jediné řecké slovo uchovali navždy ve své paměti.
Drželi jsme se tedy Monastiraka jako klíšťata, neboť jsme se báli ztratit se v tom lidském mravenčím chumraji.
Úplně na konci našeho zájezdového pěšího štrůdlu šla maminka s postiženým synem. Asi dvacetiletý chlapec měl mentální i fyzický handicap, špatně se pohyboval a vydával zvláštní zvuky. Musím přiznat, že mnohé spolucestující z jeho výkřiků pobolívala hlava.
Náhle při zpáteční cestě starobylými uličkami se Monastiraki zastavil před dosti zchátralým domem, spíše ubohou chajdou. Před zbídačeným příbytkem seděla velmi stará Romka, jejíž oči byly vyhaslé, slepé.
Monastiraki nás požádal, ať stařence vysypeme z peněženky nějaké eurové mince. Všichni se proto snažili z posledních sil dostat ze svých peněženkových měšců co nejvíce dukátů.
Stará cikánka nastavila obě dlaně a do nich jsme vysypali drobáky. Usmála se a něco našemu průvodci pošeptala. Monastiraki nám tlumočil: "Stará paní vám všem moc děkuje a protože máte materiální blahobyt, rozhodla se vám všem podarovat štěstí".
Stařenka poté zvolala: "Aranka!" a během chvilky přišlo asi čtrnáctileté děvče s kazeťákem. Aranka pustila hudbu a začala se vlnit. Svobodně a nádherně.
Protančila se k postiženému mladíkovi v naší skupině, kterého vzala za ruce a už byli oba ve víru tance.
Všichni jsme zůstali paf, chlapec tančil a nebylo na něm poznat, jak mu před chvíli dělala chůze problémy.
Monastiraki z nás, zbylých cestujících udělal kruh. Drželi jsme se vzájemně za ruce a tančili. Jen tak, bez studu a předsudků na obyčejné, zaprášené ulici.
Ocitli jsme se ve šťastné dimenzi. Měli jsme zavřené oči a nechali se vést hudbou a sílou tohoto magického okamžiku.
Když píseň skončila, zatleskal mladík a vykřikl: "Moje svatba - krása!". A my všichni se přidali. Mohutný aplaus se rozléhal kolem dokola.
Mladíkova maminka stála opodál a z očí jí vytékaly velikánské slzy.
Opatrně jsem jí pohladila po rameni a tiše zašeptala: "Krásnější svatbu jsem nikdy nezažila, děkuji"
A ona se usmála tím nejkrásnějším úsměvem, který jsem kdy viděla.
