Srdce v aukci

Moje peněženka je paranoidní. Na každém kroku ji prý pronásledují natažené ruce, strašidelně prosebné výrazy a košíčky chrastící obludnými přívěsky na klíče. Máte srdce na správném místě? Bílá pastelka, abychom Vás lépe viděli. Žlutá kytička a růžová stužka, co kdybyste dostala rakovinu i Vy? Z pověrčivosti si radši to duševní výpalné koupíte. Cihlička na bejvák pro mentálně postižený. Časopis pro bezdomovce. Granulky pro psí útulek. Prosím, přispěla byste na…?

FarizPavel Joneš

Nikdy jsem neměla to srdce nevysypat všechny drobný a ozdobená další charitativní zbytečností zůstat toho dne bez svačiny. V chudších časech jsem zkoušela stáhnout hlavu mezi ramena a přejít na druhou stranu ulice, ale tlupa vybíračů byla organizovaná a dostihla moje slábnoucí „ne“ na dalším rohu. Někdy jsem ty loupežníky dokázala přemluvit, aby si jen vzali peníze a tu lacinou blbost mi necpali. Úložné prostory mého bytu nejsou nafukovací a větší mi žádná charita nepronajme. Ale nikdy mi zbabělost v srdci nedovolila jednoduše říct „Promiňte, já už dneska přispěla“.  

Soucit se slabšími sluší každému. Srdcem mi lomcuje pýcha nad tím obrovským objemem peněz, který dokážou české babičky na mizivém důchodu, středostavovští úředníci a maminky na mateřské poslat na povodně, tsunami, zemětřesení a záchranu goril v kterémkoliv koutě naší galaxie. Občas si říkám, že kdyby všichni ti výběrčí v ulicích a kancelářích neziskovek vložili svoje úsilí do hlídání státních tunelů, mohli bychom každému hendikepovanému pořídit čtyři nosiče a jednoho slona na plný úvazek. V srdci mi hlodají pochyby, zda moje peníze dojdou až k cíli a nevytratí se v kancelářských sponkách a letenkách pro pomocný kamarádský personál.  Výsledkem je moje rozhodnutí páchat charitu sama.

Ať u nás nebo při cestách po chudších zemích dávám vydělat místním a ze srdce kašlu na evropské cestovky. Ne že bych se nehádala o každou rupii nebo drachmu, to je přece sport. Ale využívám jejich služby co mi srdce ráčí a neváhám platit. Pokud vidím, že je to někde hodně srdceryvné, před odletem rozdám pár svých věcí. Kdo nemůže cestovat, může občas navštívit dědu v útulku pro přestárlé, popovídat si hezky s rodiči a nahlásit na sociálku souseda, který evidentně mlátí svoji ženu a děti. Celý svět nezměníme, ale ten malý kousek okolo nás rozhodně stojí za pokus. 

Mou srdeční záležitostí je pořádání každoroční charitativní aukce. To prostě vytipujeme s kamarády cestovateli místo na Zemi, kde by potřebovali nějakou speciální pomoc a uspořádáme dražbu, do které každý něco přinese a něco si odnese. Fariz je Srílančan, má čtyři děti a potřeboval operaci by-passu. Dražili jsme pro něj obrázky, hedvábné šátky a skořicovou zubní pastu. Nakonec jsme vydražili i pomocné kolíčky na prádlo a licitátorovu košili. Farizovi jsme zaplatili cestu pod nůž a protože mu srdce znovu bije jako zvon, příště nám může zase dělat průvodce na toulkách. A mě bude na srdci hřát pocit, že jsem přebytky ve své peněžence vynaložila uváženě a můžu se těšit pohledem na dobře vykonané dobro.

Pro výběrčí v ulicích mám letos srdečný pozdrav a posledních pár drobných. Můžu je totiž odbýt pravdivým prohlášením „Já už přispěla!“. A jak to děláte Vy?