Letecký deníky 5: Hledání bodu G (7:42 – 15:10)

Začít si dělat pilotní průkaz v době, kdy se světové letectví potácí v největší krizi od doby, co Jára Cimrman havaroval se svým kamenným letadlem v Jámách, je boj. Zvlášť, když ještě nevíte, kde máte svůj bod G.

JEB. JEB! JEB. Menší jeb. „No vidiš! Už by ses nezabila, maximálně bys utrhla příďák nebo křídlo,“ dí instruktor, utře si děsem zpocené čelo do rukávu, slupne další Lexaurin a přátelsky prohodí, že v případě utrženého příďáku mám přistávat na beton, nikoliv na trávu. Skřípe to, ale klouže to, pokusy o hlubokou orbu laskavě přenech jiným. Zatímco moje vzlety se z kategorie „pokus o leteckou katastrofu“ zvolna přesunuly do škatulky „ v příhodném větru uspokojivé“, styl přistání stále silně připomíná nezapomenutelného Rampu McKváka.

Touch and go, znovu nahoru na wokruh, první zatáčka, druhá, třetí. Přiblížení na přistání vypadá přesně jako v počítačové hře. Letadlo udělá čtvrtou zatáčku (PLOCHOUWOE, nebo tě tou petkou v rámci simulace nehody fakt praštim po hlavě!) a vznášejíce se vysoko nad ranvejí snaží se v poryvech větru o různé síle a směru trefit shora relativně úzký pás betonu s čárou uprostřed. Klouzavý let na neutrál, stovka na rychloměru, v očích děs. První klapky, pak druhé – cuk. Z letadla je papírový drak, který jde krom výchylek do stran docela slušně k zemi. Pilot míní, vítr mění a letadlo šněruje ze strany na stranu jak opilec vracející se úzkou ulicí po patnácti rumech. Sleduj rychlost, ať nejde letadlo do pádu, sleduj pytel ukazující směr větru, sleduj tamten Pilatus, který už měl dávno odletět, ale pořád ještě dřepí vprostřed RWY. Nebo sleduj to pako, co si spletlo směr wokruhu 06 a 24 a vzlétá rovnou proti nám. A sleduj dráhu, kul to pěkně do osy, mám ti snad dát dejchnout?

Země se rychle přibližuje a v momentu, kdy to vypadá, že mě i éro užuž sežere (NEBOJ SE TÝ ZEMĚ, WOE!!!), smím přitáhnout knipl lehce k sobě a uvést stroj do přechodového oblouku. Letadlo teď letí těsně nad asfaltem RWY, postupně vytrácí rychlost. Přichází čas bodu G. Bod G zvaný též antiJEB se nachází pár desítek centimetrů od letecké katastrofy. Je to místo v čase a prostoru mezi přechodovým obloukem a vteřinou dosednutí koleček na asfalt, kdy pilot musí překonat strach z proti němu se řítící ranveje, trpělivě počkat na zlatý moment a pak s přesně dávkovanou směsicí citlivosti a razance zapracovat kniplem. Přesně ten moment vidím, ale spolupráce hlava-ruce za touto vidinou dost pokulhává. Takže:  

JEB. JEB! JEB s výskokem do vzduchu následovaný dalším JEB o zem (tzv. kozel), JEB, které nadneslo letadlo do takový výšky nad RWY, až instruktor přidal plyn, zakuckal se dalším Lexaurinem a opakoval okruh (tzv. oprava přistání nebo též megakozel). Omlouvám se letadlu, že ho tak trápím a instruktorovi kupuju drobné sladkosti na obalení nervů. Večery přicházejí čím dál dřív, počet pokusů o přistání narůstá a RWY nade mnou stále vyhrává vysoko na body. JEB a efektní jízda po pravém kole (2x za sebou). Já vs. RWY, 3:37. Pro vytažení mého pilotního sebevědomí aspoň trochu výš nad kotníky nacvičujeme pády a glisády, ale o tom jindy. Taky létáme ve větru, zn. „Třeba se konečně pozvracíš, Baruškowoe!“. To aby mi pak přistání ve vzduchu líném jako olej přišla jednoduchá a konečně jsem se trefila.

MiniJEB. S každým okruhem se přibližuji bodu G víc a víc, už je to na pár cenťáků. Občas napíšu pár stesků z letecké mateřské školy jednomu bývalému vojenskému pilotovi. Odpověď: „Tak ty chceš mít všechno hned? Tvůj bod G je trochu dál než si myslíš. Nespěchej!“ Nespěchám. Koupila jsem si svetr s obrázkem letadýlka Stearman, v něm přece musí přistát každá blondýna! Klidný vzduch, podzimní západ slunce z malované kategorie „aeroporno“. První klapky, druhý, křidélka mírně proti větru zleva. Klesám, překonávám strach z rychle se blížící země a podvědomou chutí letadlo zvednout a nenarazit do ní. Vyčkávám na svůj bod G. Jako v jiné oblasti, i tady je to věc napětí a načasování. RWY je kamarád, jen je třeba si na ni trpělivě počkat. Škrt - škrt. Mírné potlačení kniplem způsobující položení příďového kolečka na zem. Škrt. JO!

Instruktor zajásá, až málem upustí zápisník, do kterého mi známkuje poznámky za letecké prohřešky a píše čárky za wokruhy jak vypitá piva. „Zabrzdi to,“ velí a uprostřed RWY mi v jediné tiché vteřině této lekce vlepí na čelo mlaskavou pusu.

40:3 a postupně stahuju náskok hned o 3 samostatná přistání za sebou. Tak první klapky, plyn a jedem nahoru. A PRAVOU, TLAČ PRAVOU!

Než nám zavřou i nebe...