Letecký deníky 3: Do nebe! (4:09 - 6:47)

Začít si dělat pilotní průkaz v době, kdy se světové letectví potácí v největší krizi od doby, co Jára Cimrman havaroval se svým kamenným letadlem v Jámách, je výzva. Takže knipl a odvahu do ruky, a marš nahoru!

Poté, co mi instruktor oznámil, že příští hodinu jdeme na okruhy, orosila jsem se děsem i na místech, jejichž existenci dáma nikdy veřejně nepřizná. Vzhledem k tomu, že jsem se sotva osmělila pořádně položit křídlo do zatáčky, mi představa mnou vedeného styku letadla se zemí přišla životu nebezpečná. Přišla mi dokonce tak životu nebezpečná, až jsem se osmělila zeptat dalších tří známých pilotů, jestli to není přece jen moc brzo. Odpovědi mne uklidnily jen zčásti. Za prvé - posun v leteckých úkolech je známkou toho, že výcvik probíhá dobře, nikoliv pokusem mne zabít. Za druhé – instruktor svého žáka nikdy nechválí. Na to je situace nahoře příliš vážná. Za jedinou pochvalu se prý dá považovat moment, ve kterém jednou nečekaně vystoupí z letadla řka, že jdu na své první sólo. Přijala jsem tedy posun ve výcviku jako holý fakt s tím, že chci-li letadlo sama pilotovat a nikoliv se nechat vozit jak drahej porcelán, nemůžu na dobro instruktora zvedajícího stroj do vzduchu místo mě spoléhat donekonečna.  

Strach a létání jsou spojenci. Kdo nemá strach vůbec, měl by okamžitě přistát. Kdo ho má až moc, taky. Dva žáci u mého instruktora skončili, protože se jim dělalo špatně nebo se báli. Jinému prý od kniplu nervozitou odkapával malý rybníček. Mě se taky potí ruce, což je z legrace pravidelně kontrolováno a komentováno. „Baruškowoe, nedrž to tak v křeči!“ Od té chvíle mám za úkol držet knipl jen třemi prsty levé ruky. Malíček i prsteníček odstávají, takže při pilotování letadla připomínám spíš pani hraběnku srkající své odpolední thé, ale ruku to uvolňuje. Můj strach, že nás pošlu střemhlavým letem do nejbližších kytek, mi hrabal v hlavě několik dní. Pak jsem si řekla, že v případě problémů stejně skáče po kniplu instruktor, aby nás zachránil před těmi kytkami. A že výcvik pro neschopnost můžu vzdát vždycky. V případě, kdy jde o život, to není žádná ostuda.   

Start i přistání vyžadují od pilota mnohem víc, než dvě kapky potu a sveřepý výraz, který nasadí aviatikou nepolíbený hrdina v americkém trháku, když na první dobrou posadí letadlo doprostřed RWY. Vzlet i přistání mají několik fází, které řídí neviditelné a neúprosné zákony aerodynamiky. Při startu tedy nestačí wohulit osmdesát koní motoru a přitáhnout knipl k sobě s přáním, nechť jde gravitace na chvíli do pr...le. Wohulit motor je v pořádku, ale současně je třeba citlivě přetlačit pravou nohou úplav vrtule, která táhne letadlo z RWY směrem do.... no, do pole (v tom lepším případě) a směrem k hangárům (v tom horším). Mírným přitažením kniplu se provede odpoutání a pak se éro drží na první pohled nelogicky v rozletu, kdy rovnoběžně nízko nad zemí nabírá rychlost. Teprve po dosažení dostatečné rychlosti (v našem případě závratných sto kilometrů v hodině) pilot přitáhne knipl a začne stoupat na okruhovou výšku. Od instruktora dostanete obrázek, brífink a popis několika leteckých nehod pro případ, že byste si špatně zapamatovali všechny úkony, které máte při startu provést.

Úkony na vyčkávacím. „Kdyby to zdechlo, tak to hlavně neotáčej. Dělat zatáčku na malý rychlosti je sebevražda. Sednem někam támhle do pole,“ dí instruktor a spokojeně se uvelebí vedle mě. Následuje drobná botanická přednáška o tom, proč zásadně nouzově nepřistáváme do řepky a že to mám radši poslat do támhle kukuřice. „Šlahouny řepky jsou jak suchej zip, po kterých letadlo vůbec neklouže, zatímco kukuřice nás maximálně otočí na boudu. Tak jedem.“

Pojezd doprostřed RWY, vzduch za ní a nad ní je tu poprvé jen pro mě. Adrenalin.  

Až jednou budu chtít vyčarovat Patrona a hledat šťastnou vzpomínku, vybavím si moment, kdy se mi poprvé podařilo zvednout letadlo od země. Rozjezd ve stylu „jak když pes čurá“, protože mne vrtule a vítr spolehlivě přetlačily, střídá moment, kdy jsem po odpoutání od země letadlo rozletěla rovnou k nejbližšímu hangáru. Instruktor jen lehce zabral za svůj konec kniplu, provedl korekci a ... jsme v nebi! V momentě, když jsem letadlo opravdu zvedla padesát metrů nad zem a dál stoupala, mi vyhrkly slzičky do očí. Instruktor to samozřejmě zpozoroval, nicméně nevzrušeným hlasem nařídil první zatáčku (PLOCHOUWOE a PODÍVEJ SE TAM, PROTOŽE JÁ POZNÁM, JESTLI SE TAM OPRAVDU KOUKÁŠ NEBO TO DĚLÁŠ JEN PROTO, ABYS SPLNILA ZADÁNÍ!). A pak ještě další dva vzlety, tři přistání a červánky nad brdským hřebenem za odměnu. Ale o tom až příště.

Slavný Bukowského citát je třeba upravit i pro aviatiky. Nově zní - létání je pro ty, kteří se z toho nepo...ou. A zachovají si zdravý rozum, přiměřenou dávku sebekritiky a peníze na pohonné hmoty, samozřejmě.

                                                                                           LKPM, 10.8. 2020