Popelnicová proklamace

Setkáte-li se při vyhazování odpadků s člověkem, který současně s vámi obsah popelnice s tyčí v ruce a soustředěným výrazem ve tváři prohledává, získáte dost jasný názor na dopady existující/ neexistující pandemie.

„Dobrý den,“ prorazím trapné ticho mezi dvěma světy, přenechám mu rozdělanou popelnici a jmu se třídit odpad k té vzdálenější.

„Dobrý den“ odvětí sympatický šedesátník s modrýma očima a stejně modrou bundou překvapeně.

Upocená minuta, během které já zápasím s víkem a taškou povíkendového bordelu, on s mně neviditelným obsahem, který evidentně tvoří jiný povíkendový bordel, leč snad čítající něco, co se ještě dá zužikovat. Já se stydím, on se stydí, oba se stydíme.

Mlčíme.

Jasně, že si nakonec o tu desetikorunu řekl.

Dostal padesát.

Proč?

Protože pokud je doba covidová těžká pro nás, kteří existujeme v moderním a bohatém světě, je fakt těžká pro ty, kteří existují na jeho druhé straně a jsou závislí na drobcích od našeho stolu. Sociálních, daňových i těch doslovných. A že, jak říkáme v Ově, na cypoviny teď neni čas.

Už několik dnů přemýšlím o tom, jak napíšu úderný, sofistikovaně-sarkastický post, ve kterém se vysměju té části národa, která přibývající počet nakažených „čínskou rýmičkou“ považuje za statistickou odchylku, případně mluví o spiknutí tajného křesťansko-židovsko-špagetového bratrstva spolčeného s mocichtivýmí politickými špičkami, jejichž jediným cílem je zahnat nás do předem připraveného ovčince. Myslím si totiž, že v tom ovčinci už dávno dřepíme. A všemi těmi hádavými řečmi bez pořádných činů si jenom na kličku zavíráme vrátka. 

V tom momentu u popelnice mi to došlo.

Nemá teď cenu pohrdat názory druhých, ať se mi zdají být sebeblbější. Nemá smysl se hádat nebo si něco dokola vysvětlovat, protože ve chvíli, kdy se blíží další krize, je to stejná kravina, jako kdybychom se půl metru před tsunami hádali o to, jestli bude lepší uplavat jí kraulem nebo prsama. Ti, kteří tsunami dosud přes horizont nebo sluneční brýle opravdu nevidí (a tudíž pro ně reálně neexistuje), mají na svůj názor plné právo. To, zda ji případně dokážou sjet na nafukovací matraci, na které si nyní hoví, ukáže čas a kapacita záchranných složek.

Jediné, co můžeme té neviditelné blížící se vlně nastavit, je laskavost. Možná by se hodilo říct zdravý rozum, ale toho je na světě tak poskrovnu, že láska k bližnímu bude muset pro začátek stačit. Osobně se přestávám hádat, polemizovat a vyvracet oči v sloup. Místo toho budu:

1. Veřejně a denně pokládat dotazy na téma:„možnost odstoupení prezidenta republiky ze zdravotních důvodů“„předložení účtenky přesně dle EET za nákup roušek z Číny v první vlně pandemie“„návrh a prosazení odškodňovacího zákona pro OSVČ a živnostníky postižené lockdownem“„optimalizace systému semaforu protiepidemických opatření dle zákonů logiky a zdravého rozumu, modelace variantních řešení“„granty TAČR pro české firmy a odborníky zabývající se COVID problematikou“„výuka komunikačních schopností poplatných alespoň střednímu managementu pro členy vlády a krizového štábu“„doučování jazyka českého, ústavního práva a správního řádu pro předsedu vlády.“
2. Dál žít v rámci racionálních protivirových opatření tak, aby to připomínalo normální život. Budu dál psát, jezdit do terénu, hledat vodu a chránit ji před šmejdem od lidí (i z vesmíru).
3. Budu aktivně hledat podniky, hudebníky, tvůrce a ostatní lidi, které covidoéra tvrdě zasáhla, a kupovat si jejich zboží a služby.
4. Nabídnu pomoc při doučování dětí v oboru přírodních věd. Jsem megapřísná úča, ale současná pandemie snad konečně ukazuje, že k důležitým jevům ve světě mají co říci i jiné obory než jsou stomatologie, kardiochirurgie a Youtube.
5. Seženu pomoc od svých kontaktů tolika zdravotníkům, záchranářům a dalším potřebným, kolik jen bude možné.
6. Nabídnu knihu ze sbírky Nemocničních knihovniček a něco dobrého na zub komukoliv, kdo o to požádá. Když nikdo nepožádá, otevřu oči a někoho ve svém okolí najdu.
7. Budu dávat dvojnásobná dýška, kupovat si pečlivě Nový prostor a semtam pustím chlup někomu na ulici.
8. V případě, že valící se vlna bude obzvlášť silná a vyčerpávající zdravotní a záchranný systém, bez keců se na dobu nezbytnou zdržím sportovních aktivit včetně létání, jež by případnou nehodou mohly tento systém naprosto zbytečně ještě víc utahat. Hasiči i lékaři budou raději na chvíli odpočívat, než v tom frmolu sundavat Topinkovou ze stromu jak nevychovaný kotě.

A ještě jedna věc - nebudu se fotit na Instagram, jak v nóbl šatech vynáším smetí. Tohle na první pohled sebekriticky vtipný selfie bylo moderní v první vlně karantény. Jenže dokud se mi budou stávat setkání, jako bylo to dnešní, tak i přes polemiku o tom, kdo si to které postavení u popelnice zasloužil svým chováním, životem, závislostmi či láskou k práci, by mne asi v dnešní době hanba fackovala. Protože ta hranice mezi tím, kdo za chvíli od popelnice vleze o padesátku chudší zpátky do teplýho bytu, a tím, kdo jen poputuje k další popelnici, je zvlášť v dnešní době hodně tenká a nejistá. Proto je třeba být laskavý a solidární i tam, kde už je rozum v koncích.  

K tomu mi dopomáhej Síla, Špagetové monstrum, pozitivní naladění a covidová negativita.

P.S. Mějme se rádi, i když se navzájem považujeme za idioty;-)