Miluji Tě...jízlivě!

Já píšu Vám, co mohu více? Jak dneska lásku vyznati? Doba romantismu je definitivně v kopru. Řekne-li mi kdo, že jsem krásná jako Luna, budu od něj zdrhat jak myš mazaná mejdlem. SMSne-li mi kdo, „miluji Te malicko - ty moje srdicko“, začnu z toho lingvistického skvostu, evidentně staženého z netu, zvracet cukrovou vatu. Jak můžu já, jízlivostí a sarkasmem okoralá kotleta, říct muži svého srdce „miluji Tě“? Tedy bez toho, abych sama sobě připadala jako případ aspirující na léčbu bromem?

Sousloví „miluji Tě“ je díky telenovelám a paperbackovým dojákům zprofanovanější než slovní spojení typu čestně jsem to odklonil. „Miluji Tě“ je nadužívanější než vitamín C, zvlášť na americkém kontinentě, kde současně milujete svoji matku, svoji vlast, svoji armádu, svého psa a svoje cheeseburgry vypasené špeky naprané v růžové teplákovce. V Evropě to může znamenat cokoliv od „máte krásné oči a já mám chuť na flirt“ (Ti amo, IT), přes „pojďme na kávu – ke mně“ (Je t´aime, FR) až po „hupnem na to, zlato, je zima a zrovna došla vodka“ (Mina rakastan sinua, FIN). Z vřelé fráze se jejím účelovým omíláním stalo klišé, které lze s vážnou tváří vyslovit jen po třetí hodině ranní. Nebo po šestém panáku. Poslední člověk, který uměl „miluji Tě“ vyslovit hodnověrně, byl Oldřich Nový. Ale co my ostatní, svázaní společenskou normou současného frikulínského cynismu?

Členové kmene Pongo-Wongo si vzájemně vyznávají lásku úderem kyje do temene hlavy pod úhlem pětatřiceti stupňů. V subsaharské Africe a v některých indiánských kmenech je zvykem místo slovního vyjádření náklonnosti splést milované osobě vlasy do desítky copánků. Blondýnky zase svorně tvrdí, že od té doby, co v Africe a Indii objevili naleziště diamantů, není třeba zbytečných slov. V Mali se k Valentýnu dává živá opička, v Japonsku spodnička a v New Yorku něco čokoládově ulepeného v ohyzdně růžovém papíře. V Čechách pak relaxační víkend koupený na Slevomatu. Já osobně jsem během svých školních let uvykla vyznávat lásku nonverbálně. Kamilovi jsem ve školce uštědřila pusu upatlanou lízátkem, o Petra jsem ve škole opakovaně přerazila několik pravítek a Tomáše jsem na chodbách gymnázia potkávala tak výrazně, až mu to konečně došlo. Termín „miluji Tě“, obšvihlý z pokleslé literatury ukořistěné v babiččině knihovně, jsem poté tesala do dvířek školních záchodků a opatřovala jej srdíčky a iniciálami i za cenu brigády vynucené rozlíceným školníkem.

Dnes už nemůžu z důvodů praktických, ekonomických a společensko-konvenčních využít ani jednu z výše uvedených možností. Rozhodla jsem proto vyznat lásku blogem. Neleze to do peněz, neusazuje se to na stehnech a nehrozí za to postih v podobě poznámky a setrvání po škole. Dovolte mi zapracovat na obrodě láskyplného „miluji Tě“, které jsem se rozhodla v zájmu zachování jeho plné autentičnosti vyslovovat nahlas pouze jedinkrát do roka.

„Miluji Tě...upřímně, hluboce, setrvale a s jízlivostí sobě vlastní!“.