Když se smíchá obyčejná závist s primitivním rasismem

Vznikne co? Vznikne diskuse pod paterčaty. Příšerná, jako vždycky. „Co si to ti cikáni vlastně dovolují? Určitě si udělali tolik dětí proto, aby dostali co největší dávky a vysáli stát“. Myslel jsem, že jde jen o projevy standardních českých rasistů, co prostě nesnesou, že by Romka mohla být matkou raritních miminek a nedej bože dostat sponzorsky kočárek.  Ale ono to není jen o tom, stačí se podívat do historie….

A není třeba zacházet daleko. Není to tak dlouho, co jsem viděl v Retru ČT24 krátkou reportáž o čtyřčatech herečky Lorny Vančurové. Také jí byla věnována mediální publicita, protože i tehdy to byla rarita, stejně jako jsou velmi raritní paterčata paní Kiňové. A prošla si něčím podobným, jen jí u toho nenadávali do černých sviní a lidé měli za to, že dostala od státu vilu s bazénem a služky.  Spojitost je celkem podobná, prachobyčejná závist (a fakt nebylo co závidět).  

Když se narodila čtyřčata v roce 1959, poslal rodičům gratulaci dokonce i generální tajemník Vietnamské strany práce, Ho Či Min. A socialistická republika se oděla do svátečního. Samozřejmě za velké publicity.  

V roce 1994 se v Praze narodila čtyřčata Ondráčkova, i jejich rodiče dostali nějaké dary a prošli si mediální publicitou.

Měřeno publicitou, byli na tom Hourovi (1959), Ondráčkovi i další česká čtyřčata stejně. Ať už se narodila za socialismu, či po jeho pádu, stala se středem pozornosti.

„Publicitě jsem se tedy bránila,« vzpomíná Jitka Ondráčková na první dny po porodu. »Proč jsem nakonec povolila? Přesvědčili mne lékaři. Vždyť tak odmítáte i pomoc sponzorů, tvrdili a měli pravdu. Představte si, že musíte kupovat kočárky, postýlky, židličky. Bylo mi dvacet, s manželem jsme neměli skoro nic, ani vlastní bydlení. Z jednoho platu a mateřské bychom ten začátek určitě nezvládli.«

Na počest Ondráčkových se tedy při jejich propuštění z porodnice konala slavnost za přítomnosti televizních kamer a mnoha sponzorů. Mladé rodině to »vyneslo« kromě kočárků, postýlek a auta také bezplatné zásobování kojeneckou vodou, sunarem a pracími prášky. »Tři roky jsem také nemusela kupovat oblečení. Město nám pomohlo s bydlením a se zdravotní sestrou, která mi s dětmi pomáhala. Ze zákona máte nárok na ošetřovatelku pouze jeden rok, havlíčkobrodská radnice platila paní Součkovou další dva. Byly to skvělé berličky! Nemám maminku, paní Součková mne učila vařit, starat se o děti, o domácnost.« Jen čtyři děti nakrmit, obléknout nebo uspat je sportovní výkon, dvěma rukama neproveditelný. A co teprve, když přijde obyčejná angína? »Stačí, když stůně jedno dítě. Co si počít s těmi ostatními? Dnes už nemám po ruce nikoho, kdo by je vzal na procházku...«

 (Ona Dnes)

No vida,  tak dokonce i v roce 1994 se republika těšila z raritních čtyřčat a firmy se snažily pomáhat, co to šlo. Ba dokonce mediální prezentace byla. Ondráčkovi na tom byli téměř podobně, jako Kiňovi jen s tím rozdílem, že Kiňovi si chtěli pořídit sourozence pro dítě, které už měli.

Ano, miminka jsou raritní. Proto je také kolem nich rušno. Nestává se totiž každý den, aby jedna maminka porodila pět zdravých dětí. Mimochodem, v ČR se to nestalo nikdy.

Když se narodila v roce 2010 paterčata Veronice Realové-Mayorgaové, obletěly jejich fotografie svět. Zkuste si to sami, stačí zadat klíčová slova do prostoru strýčka googla. Budete se divit, jako moc raritní záležitost to je i na zemi, jako je USA.

Natož tady pro nás. To by ovšem maminka nesměla být Romka a děti by se nesměly narodit v Čechách.  Zatímco ve světě maminky paterčat oslavují, u nás se její děti srovnávají se štěňaty a miminům, které ještě ani neumí mluvit, se už rovnou předpovídá, kolik dávek od státu dostanou. O úplně příšerných příspěvcích plných závisti snad ani nemluvím.

Všem těm primitivům bych doporučil, aby si na měsíc vyzkoušeli, jak se postarat o pět dětí a u toho přežít. Myslím, že by je brzy přešla řeč. Bez pomoci by to totiž zvládli jen dva lidé. Chuck Norris a Vláďa Kroupa.