O redukci jsem začal uvažovat, když ručička váhy ukazovala o něco více než 90 kg, což s ohledem na moji výšku znamenalo, že břicho a znalosti ukryté vevnitř již notně přesahují rámec mých kalhot, obleků a košilí. Nastal čas změny!
A kamarád mi poslal dietu, která se mi zdála přežitelná. Předtím. Potom už ne.
Četl jsem složení pokrmů několik dnů a důkladně se připravoval. Uzené koleno, klobásky, steaky se zeleninou, připravenou zásadně na másle... zkrátka příprava, jak má být. Jako termín jsem si stanovil konec dovolené. Ono držte dietu, když máte koupený all inclusive, že jo. Ty pitomý dovolený ale utekly tak rychle, že jsem nestihl říct ani „Banga“ (má hlad), a nastal den „d“.
Lenka večer nakoupila věci, o kterých jsem ani netušil, že existují. Nízkotučné mléko (Jako fakt? Chudák kráva, kdyby tušila, co se s jejím produktem stane…), nízkotučný jogurt, vlákninu, tuňáka ve vlastní šťávě (Nikdy, slovy NIKDY jsem ho nejedl. Nesnáším pach ryb.), vejce (hromadu vajec), tvarohy, kuřecí šunku, krůtí maso a spoustu dalších, naprosto debilních potravin.
O půlnoci jsem pozřel svou poslední zmrzlinu a dal se do toho.
Ráno mě čekalo kafe bez cukru, to se ještě dalo. Ono já pil kafe bez cukru celá léta, ani vlastně nevím, proč jsem ho začal sladit. Ale to nízkotučné mléko! Preboha, co to je? Však to ani nevypadá jako mléko, natož aby to tak chutnalo! První krok jsem ale měl za sebou. Následoval další. Nízkotučný jogurt s vlákninou k snídani. Jestli existuje něco, co se fakt nedá jíst, je to nízkotučný jogurt. Nacpal jsem ho do sebe násilím, s mantrou „děláš to pro sebe, pro sebe“. Ovšem potom jsem udělal první zásadní chybu.
Dal jsem do trouby pořádné fláky masa pro děti, ale zapomněl jsem ji, zřejmě ze šoku, zapnout, takže jela hodinu a půl na prázdno. Z čirého zoufalství jsem letěl do obchodu, abych jim koupil kus sekané a nakrmil jejich hladové žaludky. Adama jsem vzal s sebou, nejsem přece blbej, abych riskoval sám, že jo. A v obchodě to začalo. Vědomí, co všechno nesmím, mě naprosto jasně přitahovalo k coca cole, kterou už nepiju tři čtyři měsíce. Následovala neodolatelná chuť na red bull, cokoliv sladkého (a já obvykle zkrátka sladké nejím!) a potom jsem se přiblížil k pultu, kde prodávají uzené maso. Uzená kýta otevřela oči a lákala mě, abych ji koupil a dal si k ní kus teplého chleba. Duchapřítomně jsem se odebral rovnou k pokladně a z obchodu vypadnul tak rychle, jak to jen šlo. S sebou nízkotučné mléko do zásoby. Dostali mě!
Domů jsem přijel ještě hladovější, než jsem vyjel. Když Adam připravoval sekanou na pánvi, musel jsem pryč. Přemýšlel jsem, kolik dostanu za přepadení vlastního syna, když s jeho sekanou zmizím skokem přes plot, ukusuje přitom housku. Dcera po jídle otevřela sušenky. Věděli jste, jak voní sušenky? Voní! Chcete je! Zbytek dne jsem proseděl u počítače a popíjel neslazený čaj. Ne, není dobrej. Jsou to jen kecy lidí, co chtějí vypadat líp, než vypadají.
Jeden bílek k svačině, potom hodně práce, takže člověk neměl ani čas přemýšlet, a nastal večer. Tuňák. V plechovce. Ryba. Kupodivu se dala jíst. V jedenáct jsem měl ale takový hlad, že jsem mantru „děláš to pro sebe“ opakoval tak dlouho, až jsem z toho usnul. První den za mnou. Dal jsem se na vojnu, tak musím vydržet. Těch šestnáct kilo dám!!!
PS: Tohle je jen začátek, příštích pár dní se dozvíte, jak to pokračuje! (jasně, já taky)
