První výsledky jsou tu! A ano, hubnu. Viditelně. Probudil jsem se s tím, že se musím najíst. Posledních 19 let jsem nesnídal vůbec, poslední měsíce občas vajíčka v bufetu u Mafry, ale o pravidelnosti nemůže absolutně být řeč.
Za týden jsem se naučil snídat. Co do mě hustili doktoři, kamarádi a Lenka každý měsíc, jsem si musel zažít. Přiznávám se, spletl jsem se. Snídaně je celkem fajn. Načínám další týden, a protože první den není maso, bude to dneska o tvarohu, jogurtu, vejci a večer tuňák. Ne, to maso skutečně není.
Ještě týden a přijde čas na fyzickou část diety. Teda boxovací pytel zpět na své místo a rukavice vždy po ruce. Později zkusím přidat pomalu kolo. Když jsem takhle hubnul po kortikoterapiích, šlo to poměrně rychle. Ale je fakt, že mi notně „pomáhala“ chemoterapie. Tu si s dovolením tentokrát odpustím.
Tělo si zjevně zvyklo. Mozek ne. Pokušení se ukrývá v detailech. Člověk neví, jak má vařit. Při vaření oběda jsem musel nutit děti ochutnávat, protože jsem si byl zcela jist, že jakmile ochutnám luxusní hovězí s těstovinami, co jsem těm jídelním teroristům připravil, je po dietě. Musel jsem k vaření přikusovat rýžový chleba, jinak bych se na tu omáčku fakt vrhnul. Ďábel je skrytý ve vůni. To maso s bylinkama prostě voní skvostně.
Když děti jedí, chodím na zahradu. Je výhoda mít zahradu. Člověk má kam vypadnout. Rostou tam rajčata a bylinky, takže nic nebezpečného. Lenka se mnou naštěstí drží basu a jí to, co bych já nepozřel, ani kdybych mohl. Ano, stále jsem se nedostal do stadia, kdy bych byl schopný sníst třeba červenou čočku. Tak špatně na tom nejsem!
Připravit večeři bylo zatím asi největší pokušení, co jsem zažil za celý týden diety. Připravoval jsem svou nejoblíbenější polévku a ta vůně vývaru, která se nesla bytem, mě prakticky přiváděla do stavu naprosto bezhraniční touhy po misce, co po misce, po lžíci! Toho lahodného pokrmu, který jsem si navíc uvařil sám! Už vím, jak se cítí feťáci, alkoholici, gambleři a závisláci všeho druhu. Při servírování jsem uvažoval nad tím, co by mi asi řekli v Bohnicích, kdybych tam přijel a léčil se ze závislosti na chutích. Ta chuť! Prodal bych duši ďáblu, abych si mohl dát alespoň trošku. Úplně vidím skupinovku, jak tam sedím na křesle a říkám: Ahoj, jmenuju se Patrik a jsem závislý na pho-bo (potlesk, úleva). Už týden jsem neměl ani kapku (já pláč, oni potlesk).
Přežil jsem. Děti se najedly, Lenka se nenajedla a já si dal okurku a tuňáka. Nic moc, ale žaludek zasycen. Hlad už mě netrápí. Těch šestnáct kilo fakt dám!
