Jak jsem viděl Lidice

Dnes je venku hnusně, sychravo, prostě počasí, kdy by člověk nejraději zůstal doma a nic nedělal. Mám svoje dvě hodiny volna, říkám si…. Tak jsme s přítelkyní vyrazili do Lidic, tedy do muzea. Nejprve jsem tam tedy zavolal, když jsem se rozhodl, že tam zajedeme posledně, tak jsme se dovnitř nedostali, páč tam byla exkurse. Cesta zbytečná, čtyřicet korun za parkování na tři minuty v trapu, proto jsem se nejdříve telefonicky optal, jestli tam je dneska volno. Milý hlas na druhém konci drátu mi sdělil, „že tam není ani noha“, ha řekl jsem si, ideální příležitost na vlastní exkursi.

Vyrážíme na cestu, po cestě se stavíme u benzínky a pomalu ale jistě se přibližujeme po dálnici k odbočce na Kladno. Po cestě klábosím s kolegyní Kučerovou, cesta ubíhá o to rychleji.

Míjíme stánek s uzeninami, zuřivě se bráním strašné chuti si okamžitě koupit dobrou klobásu a ještě před exkursí si jí vychutnat v kulturním prostředí našeho auta, poznamenaného dětmi a poslední várkou čokolády. Odolal jsem, už jen pár metrů a jsme tam.

Víkend, parkování zdarma, pracující dělníci na sebe ukrajinsky cosi pokřikují. Rekonstrukce tribuny pokračuje už od posledně. No nic, vstupujeme dovnitř, to je hlavní. Zaplatím 180,- Kč za lístky a usmívající se paní za pultem nás posílá kamsi do kruhové místnosti, kde je lavice a plátno, rozdělené na tři části, kde nám pustí dobový dokument zachycující události tehdejšího Československa i Evropy a rostoucí sílu německého nacizmu. Popisuje také události z června roku 1942, kdy se stala po atentátu na Reinharda Heydricha tragédie/vražda v Lidicích. Tři plátna najednou nestíhám, koukám tedy na dvě a doufám, že přítelkyně zachytí všechno, aby mi to mohla popsat.

Potom vstupujeme dveřmi do velmi zajímavé expoziční místnosti, kde hned na začátku dominují dveře, patřící původnímu kostelu v Lidicích. Expozice pokračuje v jednotlivých částech fotografií, kombinující se s multimediální částí, kdy k jednotlivým fotografiím „jede“ i dobové video. Když stojím v prostřední části místnosti, je velmi zajímavé vnímat všechny zvuky dohromady. Fotoaparát jsem sebou bral zbytečně, pro tmu se tam nedá fotit, ale atmosféru dokresluje parádně.

Prohlížíme si fotografie dětí, z reproduktorů nám děti předčítají svoje dopisy, směřující rodičům, kteří jsou v té době již po smrti, nebo na cestě do tábora. Děti den na to končí ve vlaku, kam se jim pustily smrtící výpary. Už je mi trošku špatně, nějak to na mne dopadá, nevím jak se tvářit, aby to na mně nebylo vidět, ještě že jsme v muzeu sami. Na konci expozice si sedáme před televizor, kde jede další dokument. Ženy, totiž ony děti, které Lidice přežili, vypráví o tom, jak byly převychovávány k obrazu Německému a o svém návratu do Čech.

Vylezli jsme ven, uměle vyvolaná atmosféra a prostředí mne zcela pohltily, najednou jsem rád, že jsme venku. Už mi nevadí, že je sychravo, hlavně že kolem není žádný Němec, co by si to se mnou chtěl vysvětlit, jak že to bylo s Heydrichem. Do reality mne vrátilo až zvonění telefonu, kolegyně z práce, sláva, žádný esesák.

Jedeme směrem na Kladno, přemýšlím o tom, co jsem právě viděl, když mi přítelkyně říká „víš co bych udělala s náckama? Donutila bych je sednout si před to plátno a celý den se na to dívat“. I začal jsem uvažovat nad tím, jestli chlapci, hlásící se k Hitlerovi vůbec vědí, co za zvěrstvo nácek udělal zrovna v Lidicích. Jak se vlastně může nácek hlásit k čemusi jako vlastenectví, když se hlásí k lidem, kteří vyvraždili celou (českou) vesnici jenom proto, že si chtěli vylít vztek. Materiály z likvidace Lidic ještě využívali k propagandě.

Je mi z nich špatně, o fotkách se mi asi ještě bude zdát. Nicméně muzeum doporučuji, lidé si na tom určitě dali záležet, expozice Vás vtáhne, ani nevíte jak. Své dvě hodiny jsem určitě nepromrhal zbytečností.