Jak jsem reklamoval nápoj z automatu

Nakupujeme s rodinou v jednom velkém ráji potravin, čas od času se nedá jinak, než li se tam zastavit a doplnit docházející zásoby ve spíži. Obyčejně si po hodině trávené v nákupním centru, dáváme bílou čokoládu z automatu, na uklidněnou, před cestou domů…. Dnes jsme nakoupili, měli jsme sebou i dítě a tak jsme se jako obvykle pro čokoládu zastavili. Partnerka vhodí mince, zmáčkne tlačítko…. Vypadne kelímek, obsah teče dovnitř, nahoře pěna, jako pokaždé. Dá kelímek na stranu, protože jsme tam tři, nahází další mince, mačká zase tlačítko, zase padá kelímek, zase nahoře pěna…. Třetí kelímek to samé, vše vypadá slibně, už si představuji, jak slastně upíjím onu instantní, přeslazenou tekutinu, která mi tak chutná. Zvláště na parkovišti, po úklidu obsahu košíku do našeho malého kufru, což bývá občas nadlidský úkol.

Představa slastného upíjení se ovšem rychle vytratila, jakmile jsem nápoj ochutnal. Ona bílá, již zmiňovaná pěna bylo totiž to jediné, co nápoj obsahoval, neb to byla jen horká voda. Došly prášky, není z čeho čokoládu míchat. Neváhal jsem tedy a vrátil se k automatu, kde bylo uvedeno telefonní číslo, kam jsem mohl volat v případě poruchy. Škoda, čokoláda nebude, 36 korun v trapu. Zavolám, upozorním, snad ingredience dodají…

Na druhém konci se mi ozval velmi „příjemný hlas slečny“ (nebo možná paní), která dle hlasu vypadala na to, že kroutí již tak sedmou službu po dvanácti hodinách v kuse.  Inu, představil jsem se a vysvětlil hlasu na druhém konci drátu, co že se mi přihodilo. Na to se mne zeptala velmi „příjemně“ proč jsem si kupoval čokolády tři, tak jsem jí začal vysvětlovat, že na vrchu byla bílá pěna jako obvykle a že jsme byli tři, tedy jsem kupoval tři čokolády. Slečna/paní už byla evidentně unavená, tak zřejmě špatně slyšela, další otázku tedy na mne vyloženě zařvala, tedy zeptala se, kde že se to stalo. Polkl jsem první kletbu a zarazil chuť jí poslat někam. Vysvětlil jsem jí, kde že se to stalo a k tomu jsem dodal, že onen automat nepatří mně, nýbrž jim, tedy není na místě na mně křičet. Odpověděla mi, že si mám ohlídat signál na mobilu… koukám na něj, signál ok, slyším jí parádně. Polkl jsem další kletbu, zarazil chuť jí někam poslat. Automaticky mi řekla o přesnou adresu, že mi pošlou peníze.  Nadiktoval jsem jí adresu a čekal, že mne pošle někam na informace, kde vyplním cokoliv, aby věděli, že jsem tam ten den skutečně byl a že jsem si čokoládu opravdu kupoval.  Nic… prostě si řekla o adresu a tím to pro ně skončilo.

Tak si říkám, kdybych jim zavolal, že jsem byl v Aši, o hodinu později v Chomutově a potom v Praze a pokaždé se představil jinak… tak by se mně asi taky na nic neptali a poslali mi peníze, no zřejmě bohatá firma… nedáte si čokoládu?